Takovej ten vobyčejnej pátek. Vstanete, zabalíte do práce, vosedláte fialovýho draka a letíte. Cestou si jen říkáte, že už teď vám to chybí a že je to taková nostalgická vyjížďka. Tím lesejkem, kterým sem mockrát nejel, ale vo to líp se v něm jede a celkově to okolí dneska nějak dejchá…
Prostě vobyčejnej pátek v práci. Normálně pracujete, v kuchyňce se to naplní dobrůtkama (medovníkama, chlebíčkama, tiramisu) a prostě normální pátek. Teda nebejt to ten poslední, byl by celkem normální. V práci dáte výpověď jak Brno, tím pádem skončíte dřív, jelikož odevzdáváte notes a nikdo přebírající tam neplánuje bejt dýl, jak do tří. Takže smolík a padáte pryč taky po třetí, páč co tam, žejo.
Zabalíte to teda vo půl čtvrtý a jelikož Svobi píše, že si na Čičáku dává nějakou krátkou lajnu (asi málo navařeno dneska, nebo co), valíte tam. Domluvíte se na zejtra, že by se dalo dát něco dlouhýho a pořádně si naložit. Ok. Doufám, že se připojej Hradečáci, páč si taky občas rádi daj, ale zejtra prej ne. Tak na to jsme nejspíš sami, nebo co.
Vo půl jedenáctý valíme do Černý za Bory a že tam nasmažíme ten směr přímo rovně, vypadá to na takovejch poctivejch stošede. Hodinu se s tím páráte, pak zjistíte, že máte krátkej systém a lajnu proklatě nízko u pasu (ani kolty se tak nízko nehoupou, tos prostě neviděl), takže to zase celý rozeberete a máte chuť se na to s prominutím skoro vysrat a jet zase domu. Ale chuť je silnější a tak zkracujeme na stopáďo a dáváme to o pár metrů jinam. Svobi leze na strom, aby to tentokrát bylo dost vysoko. Opět zapřaháme motorový koně, místo lidský síly bez koně, a napínání jde jedna báseň.
Zbejvá ještě asi kilometr systému, ale už je perfektně napnuto. Idylka jak už dlouho ne, takovýhle napnutí, to si nechám líbit. Stopade, asi dva metry průvěs uprostřed a na konci dochoz asi ve třech a kus metrech.
Vítr si s lajnou pohrává, jak s motýlama. Fackuje jí ze strany na stranu, levej hák, pravej hák, hlavně nevynechat. Vypadá to, že lepší už to nebude a tak na ni lezu.
Ticho a klid. Bouře v nedohlednu. Nebo mi to tak aspoň přijde. Lajna je klidná jak beránek, taky zrovna přestalo foukat, a čas se téměř zastavil. Voči viděj, uši slyšej (i broučky v srsti srnek, co pobíhaj opodál), nohy jsou schopný chodit a ruce mávat. Jdu, voči sice viděj, ale na konec zrovna uplně dobře ne, tak čumim po zemi. Krok, sum, krok, hlavně ne ruce v bok. Soustředění jak blázen, ale furt jdu s vidinou toho, že se zvládám koncentrovat a ta lajna je fakt perfektně napnutá. Krize sice jsou, ale daj se překonat.
Poslední metry, ze zadu choděj vlny, jak se lehce rozfoukalo, ale nic nepříjemnýho. Snažím se proplejtat větvema, hlava už má dávno přejito a je spokojená, jelikož dojít až na banán by byla bonusovka. Druhý pokus o projití skrz větve a zaháknutí se rukou nějak blbě do nich, mi dává jasně najevo, že banán to nebude. Padám! Přesto spokojen a bez nějakýho přemejšlení si to jsem sám před sebou schopnej obhájit jako platnej pokus OS.
Vydejchávám se, soukám se na lajnu několik metrů před větvema, jelikož u nich tam ani nedoskočim a sunu se až k nim.
Zvedám to, balancuju, zaostřuju, nasazuju motion blur a opět nevnímám. Lambáda, téměř dosažený zen. Jdu, musím sice balancovat a soustředit se opět na jednotlivý body na zemi, ale jde se krásně. Najednou jsem na druhý straně, ani nevím jak. Zastavuju před banánem, klekám si a čapu lajnu. V tu chvilku jsem sice pod lajnou v ne moc řízeným seskoku, mrtvej, šťastnej a hlavně spokojenej. (OSFM? Tak jako asi jo, i když trošku vošulenej těma větvema.)
Pak dáváme se Svobim ještě další pokusy, více, či méně úspěšný. Svobi končí asi na najěkejch stodeseti, ale šel si to jak pán a navenek bez boje, takže příště to určo taky pokoří. Zkouším tam nahodit větrolamy v podobě výstražnejch pásek a trošku to funguje. Žádnej zázrak, ale lepší než to bylo rozhodně. Dávám ještě úspěšnej pokus jedním směrem a pak už balíme.
Ve tři jsme doma a já neskutečně spokojenej, že jsem si splnil sen na dnešní rok hned z jara a můžu hned posunout plány pro tenhle rok. Bohužel mám dojem, že jsem si koupil krátkou lajnu na tyhle plány. No, a hlavně nedostatek kladek (nějakej sponzor na Rock Exotiky?)… :)
Aby toho nebylo málo na jednu sobotu, píše mi Emča, že je krásně na výlet na Hrádek. Kolmo a na domluvenou otužovací koupačku. A tak osedlávám opět fialovýho draka a valíme si to k rybníku. Kupodivu do něj fakt i vlejzáme. Sice to byla docela rychlovka, ale pár temp to dalo. Takže vyplavuju další endorfiny a jsem nejvíc happy.
Doufám, že vy taky, že jsem zase po roce něco napsal na blog :).
Slacku a otužování zdar!
PS: příště zas zkusím něco víc česky
Napsat komentář