Pardubice > Brno > Moscow > Tashkent > Nukus > Mizdachan > Nukus > Kungrad > Muynak > Kungrad > Nukus > Beruni > Urgench > Khiva > Ajaz Kala > Toprak Kala > Khiva > Urgench > Bukhara > Samarkand > Tashkent > Moscow > Brno > Pardubice

Zvětšit mapu

Přípravy

Takhle si sedím doma a najednou mi píše Figin. Hele mám pro tebe nabídku, nechceš s náma jet do zahraničí na dva týdny na dovolenou? „A kam by to mělo být?“ Bylo by to do Uzbekistánu, jsou levný letenky. Tak říkám, že cena pět tisíc za letenky je celkem dost, ale koukám, kde že to ten Uzbekistán vlastně je a usuzuji, že pět tisíc km vzdušnou čarou už je celkem dost a že ta cena asi bude fakt dost nízko. Zjišťuju podrobnosti, že předpokládaná cena za dovču by měla být kolem patnácti max. osmnácti tisíc.

Po dvou hodinách na to kývu. O hodinu dýl sedím v nádražce v Pardubicích a debatuje se. Jestli jako fakt teda jedem a že teda na tuty koupíme letenky. Takže teda jo a o pár hodin dýl už máme koupený letenky. Celkem narychlo, přítelkyně o tom neví, doma taky v podstatě ne, ale co. Nějak to dopadne. Tedy plán cesty: Uzbekistán 2012 v dnech 26.4 – 8.5 je na světě a už se s tím nedá nic dělat.

Nojo, co je to vlastně za zemi? Je to země turisticky celkem vyhledávaná, komunistická, diktátorská a policejní. To zní pozitivně, třeba nás tam alespoň neokradou.

O kus výš prý víza být nemusí, ale my nechceme do Kazachu, ani Turkmenistánu, tedy nezbývá než splašit víza. Kluci nakonec shání přes nějakou uzbeckou cestovku víza, která si vyzvedneme přímo na místě na letišti. OK. Víza budou, ještě předtím se ale muselo požádat o zvací dopis, že nás v zemi někdo chce, jelikož jinak vám víza nevydaj.

Dobře toto je zařízený a už jen natrasovat, zabalit a vyrazit. Od vymyšlení výletu na to máme dva měsíce. Stále je co dělat do školy, permanentní nestíhání a najednou, hele za dva týdny odlítáme, víte to? Cože, jak to, že tak brzo!

Vigo někde splašil kontakt na člověka, co točí pro Objektiv a jedou do Uzbeku o dva dny po nás, dávají nám celé jejich poznámky, takže hlavní zdroj našich informací. Tímto za nás děkuji Romanovi, bez kterého bychom byli asi celkem nahraní (resp. o trošku víc, než jsme byli).

Hlavní jazyk uzbečtina, druhý úřední jazyk ruština. To tam jako nikdo nemluví anglicky? Dle dostupných zdrojů v podstatě opravdu ne. No, rusky z nás neumí nikdo ani slovo, tak to bude sranda. Chtěli jsme se za ty dva měsíce naučit alespoň číst azbuku. To se taky nestihlo, nu což, třeba tam něco bude napsanýho i jinak, prý oficiálně v roce 2006 nebo 8 azbuku zakázali a má být všechno latinkou, tak to půjde.

Balíme, loučíme se doma a pomalu nás to čeká. Jsme čtyřčlenná skupina, akorát do taxíku, budou levné cesty, tak to bude dobrý :).

Dle Internetu ceny poloviční než u nás, nebo nižší v podstatě za všechno.

26.4.2012 – Odlet

03.00 Kolem třetí ranní jsem dodělal semestrálku na Datové sklady, jelikož deadline opravného odevzdání je 7.5, což jaksi nestíhám. Odesláno a alou spát.

05.50 Budíček, vstávat. Cože? Už? A kurňa, ale jsem relativně fit a čilej, přece odlítám do Uzbekistánu, to se neděje každej den, takže náležitě natěšen se loučím doma a letím na nádro, kde máme smluvený sraz.

06.41 Nasedáme do plnýho vlaku a nakonec, klasicky, kempíme v uličce. Po asi hodině cesty nám říká průvodčí, že za kupéčkama vepředu je jídelní vůz a úplně prázdnej, tak ať si jdem případně tam. Tedy jdeme. Číšník češtiny moc nepobral, my zase rumunštiny. Chceme ruma s kolou, kola by byla rum ne, ale nabízí nám nějakej jejich drink. Ok tedy, cesta se musí zapít už na začátku, ať se vydaří. Tedy bereme. Dostáváme velkýho panáka rakije (chápej rumunský rakije od Rumuna), tedy asi deckovýho panáka :)! Pomalu, teda na jeden, dva zátahy to do sebe lámeme. No, je to síla. Ale sedíme, mně skoro natahuje, ale zapíjím kolou a je mi fajn.

Brno

Na nádru nás nabírá Vigův kámoš a jdem do kafárny na ranní kafčo a čaj s medovníkem. Cestou si Vigo neodpustí na Svoboďáku  zařvat: „Tady Brno prohrálo titul!“ Samozřejmě posilněnej dávkou rakie dost hlasitě, aby se otočilo pár lidí v okolí :). Zpět na nádro, sednout na šalinu a za 25 kaček směr letiště Tuřany.

Tuřany (BRQ): Necháváme si zabalit batohy fólií (60 kačáků/kus), vybavujeme se chvilku se slečnou na odbavení. Přeje nám šťastnou cestu a my že se třeba uvidíme opět při příletu :).

13.25: odlet v letadýlku CJR-200 se společností Uzbekistan airways směr Moskva (Mockba/Moscow). V letadle dostáváme dlabanec (kuře s rýží) a několikrát pití. Celkem pohoda, oproti Ryanair jsem si polepšil, navíc mají letušky a ne letušáky ;). Jinak v letadle se mluví zásadně rusky, anglicky není rozumět ani fň.

Moskva

18.10 přilétáme do Moskvy na letiště Vnukovo (VKO). Od slečny z Brna víme, že nesmíme projít exitem, ale musíme na tranzit. Nojo, ale to je sakra kam? Jsme v hale, všude je jen odbavení do vnitrozemí. Vigo se ptá nějaký perzóny z letiště a ta nám zabavuje pasy, letenky a někam s nima odchází. Prý počkejte.

Čekáme, čekáme, nudíme se, čekáme. O hodinu déle: pojďte se mnou, bere bandu čechů, nikdo jiný asi nechce do podivné země jménem Uzbekistán (vlastně ještě Poláci) :).

Čekáme, opět čekačka, tentokrát už v bezcelní zóně, která je i tak dost drahá. Kus od nás posedávaj další češi, jdeme se podívat, jestli už se můžeme nechat odbavit, ale sekáme se o hodinu, ach ty posuny. Nakonec jsme pozváni k nim na pivka, jelikož koupili dvě krabice a už prej nemůžou, resp. spíš nestíhaj dopít do odbavení. Probíráme s nima cestu, jak jedou oni, jak my a kecá se o tom, co nás může čekat, případně nemine.

+3 hodiny od příletu: Přesun na odbavení, kontrola probíhá důkladněji, vyzuté i boty. Já rozumím houby, nikdo není u kontroly průchodu rámem, tak váhám a pak procházím, jsem seřván, že jsem měl počkat, copak ji rozumím?

Na odletu Boeingem 737 (shodný s Ryanair co jsme letěli na Gran Canarii) do Taškentu na letiště Vostochny (TAS) máme půl hodiny zpoždění. V letadle opět shodný servis, jako v předchozím (jen lepší zvuk z repro, takže je už i trošku rozumět výkladu).

22.50 tedy odlet směr vytoužený Uzbek.

Uzbekistán

+4 hodiny časový posun: Taškent (Tashkent, Towkent) Vostochny (TAS)

3.00 přílet. Na letišti policajtů, jak mravenců. Přicházíme k odbavení, tam nepotřebujeme, hned vedle je konzulát (označuje to nápis Visa/Viza se samolepkou Visa bankovních karet). Po půl hodině doráží konzul, kterýho jednoznačně někde vzbudili. Ochotně nám dává víza do pasů a my mu o chlup míň ochotně platíme (60 USD z původně uváděných 70 USD, takže spokojenost).

Po projití přes pasovou kontrolu k zavazadlům musíme vyplnit dva papíry o tom, co přivážíme, kolik peněz a tak. Papíry vyplnit 2×, jeden si nechávaj oni, jeden odevzdáváte na konci při odletu (mají ruskou a anglickou variantu). Je tam dost údajů, ale nakonec to nějak, by voko, vyplňujeme. Nikdo to snad ani nečetl, max. kolik máme zavazadel, to bylo asi jediný.

Další kontrola – rentgen batohů s potvrzením právě vyplněných papírů, ani je snad fakt nečetl, ale asi to chce okouknout, kterej odbavující je rychlej, někteří to tam řešili víc.

První průsery v Uzbekistánu

Jsme v příletový zóně, ale kam dál? Musíme se nějak dostat k odletům a sehnat lístek. Hned je u nás nějaká ženská, a že jestli letíme dál? My že jo. „Tak honem, honem, čeká se už jen na vás!“ Vede nás před letiště a to se nám zdá divný. Vigo se ptá nějaký další, jestli je to ok. „Proč ji jako nevěříte?“ Se nám dostává v odpověď. Vede nás tedy ven z letiště a už to z ní leze.

„Protože sum není volně směnitelná měna, existuje v Uzbekistánu černý trh, na kterém se za dolary nebo eura nabízí lepší kurz než v bankách a oficiálních směnárnách. V této souvislosti ale důrazně upozorňujeme na to, že měnit peníze načerno je přísně zakázáno. Každoročně jsou zadrženy desítky turistů, kterým jsou veškeré peníze zkonfiskovány a turisté jsou vyhoštěni ze země a označeni za nežádoucí osobu.
V bankách a směnárnách lze vyměnit i zbylé uzbecké sumy zpět na dolary nebo eura, ke zpětné směně je ale vždy potřeba potvrzení z banky či směnárny o předchozí směně valut za sumy, jinak není možná. Cestovní šeky lze vyměnit za hotovost prakticky ve všech bankách.“ [http://www.mzv.cz]

„Vyměníme vám v taxíku peníze, a dovezeme vás na vnitrostátní letiště, to je 5 km říká. Kurz vám dám 1800UZS/USD“. (SUM, alá šušňů, jak jsme si je oficiálně přejmenovali) Vigo, že to je bankovní kurz (ten je 1900). „Aha vy to víte.“ Tak se dostáváme na cenu 2300UZS/USD. Po době se domlouváme, že vyměníme teda každej 50 USD. Nasedáme do taxíku, vozíme se a rázem počítáme balíky peněz. On že má ženu a děti a že kurz 2200 nebo co, aby mu šel zbytek do kapsy, ani náhodou, stejně nás natahuje o trošku, ale nakonec z něj dostáváme za 200 USD celkem 450000 UZS = 450 bankovek, jelikož 1000 UZS je nejvyšší bankovka! Tedy finální kurt 2250 UZS/USD. Cena taxíku 5 USD, pěkně nás natáhli, jen co je pravda. Dle GPSky to je ani ne dva kilometry k vnitrostátnímu.

A doprdele! Vystupujeme z letiště a hned vidíme tu bandu policajtů, máme peníze z černýho trhu a nemáme doklad o tom, kde jsme k nim přišli. Všichni víme, že je to trestnej čin a ne za pokutu, ale za vyhoštění. No, posraný až za ušima nakonec jdeme na proclení. Kluci prochází, já jsem za nima. Jeden batoh si zastavuje a bere telefon. A kurva, a kurva … batoh nakonec pouští a nás nechává projít, ale proč sakra, kam volá? Nikdo neví, jdeme vyřešit letenky, zdá se, že měl soukromý hovor, uff.

27.4.2012 – Nukus

7.00 Odlétáme malým vrtulovým letadlem (typ neznámý, dle letenky Avroliner RJ100, dle fotky mělo vrtule :))  směr Nukus. Let vrtulovým trvá tři hodiny, tryskovým dvě. Dostáváme opět jídlo, pití. Já jsem tak grogy už z cest, že v podstatě okamžitě po startu usínám a budí mě, jen když jde občerstvení. Na příletu si říkám, že se proberu těsně před přistáním. Najednou drc a já se budím, až když už skoro stojíme.

Mini letiště, vstup k odbavení, dva stojící policajti, žádná velká kontrola. Pouze si kontrolují, že si odnášíme svůj batoh. Loučíme se s čechama, kteří jedou rovnou do Muynaku a jdeme na taxíka, resp. necháváme se prvním odchytit.

Za pár korun, odhadem 1000 UZS/os nás hází do centra „niet dorogo /ladný hotel“ k hotelu Nukus s tím, že tam by mohla být cena relativně dobrá, že to je jeden z mála hotelů co ještě ve městě jsou.

První hotel

Vlejzáme dovnitř, k recepci a jestli slečna umí anglicky, ona že umí, ale my ji nerozumíme ani slovo. Tak znova, jestli umí anglicky, ona že jo, my ji ani jeden z nás nerozumíme ani fň. Ruka, noha z ní dolujeme, že nemá čtyř pokoje, že jsou obsazený a že má dvoupokoje za 20 USD. No do háje, nejdražší jsme počítali max. s 17 USD a to za téměř luxusní zařízení! No, jinej asi těžko seženeme, takže nakonec bereme na dvě noci. Platíme ji v šušních (UZS), jelikož je to oficiální hotel a má i ofic kurz, tedy kolem 38000 UZS/noc/os, tedy necelých 17 USD na který jsme byli připraveni.

Vybalujeme se, pokoje relativně dobrý, relativně. Občas tekla i teplá/vlažná voda, když teda zrovna tekla voda. Poslední patro mělo trošku problémy se zavzdušňováním a tlakem :). V koupelně máme vanu a záchod. Hledáte slovo umyvadlo? Snažíte se marně :D.

Jdeme si projít město, tak nějak se motáme dokola, jsme před sovětským muzeem, ale dovnitř nakonec nejdeme (jak se dozvídáme v Chivě, měli jsme, že je prej krásný, bohužel už). V bance měníme každej svých 50 USD za směšných 94000 UZS (kurz 1880 UZS/USD), ale máme krásný orazítkovaný potvrzení, které nám je za celou dobu i na letišti k prdu, jelikož to je ais jediná věc, co nikdo nikde nekontroloval.

Kebab

První návštěva místní restaurace, volíme Kebab hause, tam nás nemůže nic překvapit. Tak jak si objednat, volíme metodu slovník, je tam příšeří, moc se to nedá přečíst, tak na stránce s obrázkem polévky ji říkáme maso (jakýsi). Ona na nás něco, něco, nikdo neví co a tak kejveme, že jo, že chceme kebab. „Hele a neříkala náhodou surpa, jako jak viděla obrázek tý polévky?“ Donáší nám zelený čaj, co jsme si objednali, dáváme si k němu chleba a záhy dostáváme místní specialitu. Šorpu! „Věc, co jsme nikdy nechtěli ochutnat.“ Hovězí vývar z polévky, s kusem kosti, který plave přímo v polévce, uááá. Překonáváme se, a jíme to. Je dobrá, dokonce i maso se rozpadá, sice je to samá šlacha a rosol, ale jinak dobrý. Polévku splachujeme ještě místním 11% pivem z 1,5l petky. Celkem nás to vyšlo na 6000 UZS/os, což na oběd je celkem dobrý, ale čekali jsme to tak za polovic. Nejdražší je pivo, s tím počítejte.

Procházíme město, jdeme kolem vysokoškolskejch (asi) kolejí a kočičky si nás prohlížej okatějc víc, než my je. A to, že my na nich můžeme oči nechat, co si budeme povídat :). Dorážíme až k bazaru (tržišti) kolem hotelu Taškent (zavřený, už asi pěkně dlouho) a procházíme si tržnici. Lidi na nás koukají dost divně, ono taky jsme bílí a v kraťasech, asi oboje jediní. Někteří vypadaj trochu uraženě, někteří jen udiveně. Krabička cigár (Davidov) stojí 2800 UZS.

Mizdachan

Nakonec dorážíme za bazar k parkovišti taxíků a maršutek a po urputném boji s mafiány (taxikáři) bereme za 15 USD taxíka k hřbitovu (a zpět samozřejmě) poblíž hranic s Tádžikistánem v Mizdachan (http://goo.gl/maps/4vsG0). Je to 24 km jihozápadně od Nukusu.

Zvětšit mapu

Vstupné je dobrovolné u brány, fotíme, kocháme se, krásný hřbitov, který stojí za to vidět. Dáváme tedy asi 1000 UZS na vstup a nahoře si nás odchytává místní, že už jsme přešli za brány, že tam je on a že se mu musí zaplatit. Po každém chce tedy za focení a za to, že se za nás pomodlí 3000/os. Budiž mu to dopřáno, jelikož se za nás pomodlil a řekl nám historii o Mohamedovi.

Valíme si to po hodině, kterou na nás taxikář čekal, zpátky do Nukusu a vyptáváme se, jak do Muynaku zítra. Všichni, že taxíkem, že jinak to nejde a tak. Samozřejmě, když se ptáme v okolí odjezdu taxikářů :).

Zpět v Nukusu

Hladoví, opět jdeme do Kebab hause s tím, že tentokráte objednáváme ukazováním. Tedy chceme toto. Dostáváme „lašáb“, cosi alá kebab. Je to dobroučké, ale maso mají prostě s tlustým a neupravené, ne jako u nás, ale zas změna a má to něco do sebe. Dostáváme sypaný zelený čaj (předtím sáčkový), ale zas pro změnu bez chleba. A navrch ještě trojúhelníček z listového těsta plněný masem, opět se vším všudy, mleté maso s tlustým a šlachama a na dochucení octový nálev.

Razíme zpět na hotel. Dole v suterénu mají internet (asi 3 kb/s směr mimo Uzbekistán a Rusko, tedy Gmail se načítal asi půl hodiny html verze, FB u mne bez šance, mail.ru okamžitě skoro. Tedy si před odletem udělejte nejlíp dočasnou schránku tam :D). Internet mají za 1000 UZS/h. Asi takhle, šifrovaný přenos ze zahraničí se úřadům prostě nelíbí.

Pak jsme si zašli ještě na jedno pivečko do baru, BOYKA (bočka, vyrábí to Pulsar), dobrý, vařený původně českými sládky v Samarkandu. Na lahvi je uvedeno, že je to „Samaquand PRAGA pivo“ :). Má 6,5 % alkoholu, chutná hodně vodově a je dost sycené, ale dobré. Lepší, než to 11%. Nemá vůbec hořký ocas, ale ono celkově nic v uzbeku nemá ocas, jelikož nepoužívají skoro koření, vše je jemné, asi kvůli zbytečnému odvodňování těla v teple.

0.00 Jelikož zavírají, tak si druhé pivo bereme na pokoj. Platíme dohromady 18000 za 5 piv a kafe. Popíjíme tedy, kecáme o cestě k Aralu pomocí dvou maršutek, jelikož za taxík chtějí 50 USD a to je pro nás fakt moc. Sepisuju deník (teda, to jsem začal už v baru dole). Házíme sprchu a valíme spát, jelikož velitelský čas říká 6.40 vstáváme na snídani, která je v ceně.

28.4.2012 – Kungrad a Muynak

7.00 Snídaně v hotelu: Vajíčková omeleta s čajem.

Bereme si taxíka (3000 UZS pokud neuvádím za osobu, je myšleno za všechny) na vlakové nádraží (Vagzal), kde mají „centrálu“ maršutky i minibusy. Je to za budovou napravo vedle před Vagzalem. Bere nás tedy minibus směr Kungrad (Khongrat). Přímo do Muynaku totiž opravdu minibus ani bus nejezdí, což nám tvrdili všichni taxikáři (ale neřeknou, že to jde s přestupem :D).

10.00 dorážíme do Kungradu. Tam je autobus do Muynaku za 3000 UZS/os, jenže to má jeden háček :). Ten háček zjišťujeme po zaplacení. Autobus jede až v 13.30, jenže už máme zaplaceno a tak tam na bazaru (nebo spíš překladišti) trávíme čas a čekáme.

Muynak (Mojnak): na náměstí, kde nás vyhodil je spousta maršutek, taxíků a i jeden, dva autobusy. Bereme taxíka, který nás hází k vrakům (karábům, jak tomu místní říkají). Taxík za 1000 UZS/os s tím, že nám dává číslo a až budeme chtít jet zpátky, tak ať ho prozvoníme. Cestou tam vidíme opět čechy, co čekají na bus směr Nukus, ale jak se dozvídáme, busu se nedočkali, jelikož stáli o kus dál, než nás vyhazoval a kde se otáčel. Jinak poslední bus z Kungradu jede ve 3 hodiny odpoledne!

U vraků potkáváme dva rusy, co umí anglicky a otec pochází právě odtud a za jeho mladejch let tu to moře ještě bejvalo. Po focení prozváníme a postupně jdeme směrem k vesnici, jelikož taxík zatím stále nejede. Přijíždí až u cedule Muynak, ale i tak by to byla ještě furt pořádná štreka, takže jsme rádi, že přijíždí.

Odjezd z Muynaku

Kolem páté se vracíme na námko. A doprdele. Jak na námku předtím bylo všeho dost, teď tam nebylo jedinýho vozidla, natož pak autobus, nebo cokoliv, co by nás mohlo hodit zpět do Nukusu. Dozvídáme se, že od čtyř hodin je tam v podstatě už noc. Ale naštěstí tam čeká nějaká místňačka a i taxikář se snaží a nakonec asi za půl hodiny jede maršutka. Sice trošku přetížená (celkem 9 lidí), ale za to jede, což jsme sakra rádi. A jede pekelnou cestou a pekelnou rychlostí, takže celkem zábava a trošku možná chvilkama strach a omlácený hlavy, když zrovna se práskneme na díře do hlavy na ďouře. Hází nás do Kungradu. Tam nám domlouvá taxikáře, co jede do Nukusu.

Taxikář

Naštěstí je taxikář ze starého Nukusu a my se mu hodíme směrem, takže cesta je za solidní cenu 10000 UZS/os. Cestou s ním Vigo kecá. Taxikář si furt stěžuje, že jsme se nenaučili rusky, ale je to pohodář. Domlouváme se s ním i na výměně peněz. Kurz nám říká, že 2800 UZS/USD, my čumíme jak puci a okamžitě bereme. Taky jak jinak, za takovej parádní kurz oproti předchozí výměně v bance :).

Celkem tedy měníme 400 USD a on nám za to nabízí milion a osmdesát tisíc sumů s tím, že nám z toho již strhl cenu za cestu. Jedeme tedy do starého Nukusu, kde bydlí a bere nás domů, kde se mění finance. Má doma počítačku peněz, takže to jde rychle. Hostí nás jeho žena čaji, chlebem a dalšími dobrotami v podobě ovoce. Celkem u něho trávíme něco mezi dvěma a třemi hodinami.

Ještě nás dováží k hotelu, sice skoro bez světel, jelikož asi není zvyklý jezdit v noci a moc mu nefungují potkávačky. Takže buď na dálkáče, nebo na parkovačky, ale nakonec bez problémů dojíždíme k hotelu. V půl jedenáctý jsme na pokoji. Omejt, napsat report a chrápat. Famózní den, snad skoro nepřekonatelnej, přecejenom komu se povede dostat se domů na tři hodiny na pohoštění. Přes den mi exnul telefon, takže řeším do rána jeho obnovu ze zálohy, nakonec pomáhá obnova jen oddílu s aplikacemi a ne s daty, takže nepřicházíme o mapové podklady. Bohužel přicházíme o záznamy tras, které jsme urazili.

Cena do Muynaku tedy ve finále taxíkem, který nám v Nukusu nabízeli za 50 USD, není o moc dražší, než cesty busama a maršutkama. Ale zas ty zážitky za to rozhodně stály, takže je to na obě strany. Pokud to jde a někdo to bude chtít praktikovat, nejlepší asi jet zrovna do Muynaku hned po příletu a zkusit stihnout busy tam, to by vyšlo na pakatel a druhej den zase busama do Nukusu a dál. Případně taxíkem, a nebo hned ráno chytnout první bus a hlavně bejt do tří odpoledne na námku a vědět, že stihnete nějakej spoj dolů! Poslední bus z Muynaku do Kungradu jede mezi půl druhou a třetí (ten, kterým mi přijížděli, a pak se hned nejspíš otáčel a odjížděl).

29.4.2012 – Urgenč, Chiva

V Nukusu poslední snídaně v hotelu (omeleta a čaj), je tam jakýsi týpek, zarostlej, vypadá sportovně, ale nemluví ani rusky ani angličtina mu moc nejde, tak si říkáme, že mu to moc nezávidíme a usuzujeme, že je tam taky sotva chvilku.

Pěšky valíme na bazar. Ptáme se místňačky na spoj do Urgenče, ta neví, tak se otočí a nahlas ze ptá všech stojících okolo. Celkem rychle se dozvídáme, že to jede z Avtovagzalu (nádraží).

Cesta do Urgenče

Kupujeme vodu za 1500 UZS. Nasedáme do minibusu, platíme UZS (opět stejná chyba, jako v Kungradu, neptáme se v kolik jede). Chvilku na to nás chce autobusákoj přebrat taxikář. Vigo se s ním vybavuje, nejspíš nějakej místní mafian, nebo boss. Takže naháněc od autobusáka přidává do kroku, málem se perou, ale vyjíždíme celkem rychle naplněni :). Takže ve finále dobrý. Cena do Beruni je 9000 UZS/os, tam končí a přesednutí na taxála. Ten do Urgenče stojí 4000 UZS/os.

Vysazuje nás u dalšího vagzalu/bazaru (těžko říct, samej taxikář) a že dál nás hodí k hotelu nějakej místní. Takže přesun na místního taxíka a za 1000 UZS/os valíme k hotelu Urgenč. Tam se dozvídáme, že za osobu na noc to stojí 30 USD a my se rychle pakujeme ven. Tam jde okolo nějaká holčina a hned co potřebujeme, tak ji noha ruka vysvětlujeme, že sháníme hotel. Že bez problémů a bere nás do místní čtvrti, že nás ubytuje doma. Nějakej další týpek co výjimečně umí anglicky je kousek, takže mu vysvětlujeme, že potřebujeme ovir a že doma přespat nemůžeme a navíc se tam nikomu nechce, jelikož to vypadá dost na chudinskou čtvrť.

Urgenč nic, tak Chiva

Bere nás k dalšímu hotelu, ale ten stojí 35 UZS/os, takže nic. Urgenč je prostě drahý jak blázen. Berou nás tedy zase k vagzalu, což je asi projít dvě zatáčky a dvě minuty cesty (takže nás taxikář krásně povozil někde dokola, potvora). Stačí zajít asi sto metrů za námko a tam odjíždí minibus do Chivy (Khiva) (cenu si bohužel nepamatuji). Končí přímo u pevnosti ve starém městě. Jdeme hledat hotel.

Před branou se domlouváme kudy dál a místňák nám ukazuje dovnitř do pevnosti, že hotely jsou tam. Lezeme dovnitř a přímo za vlezem je ukazatel na B&B Zafarbek. Jdeme tedy tam.

Ubytování v Chivě

Krásný B&B, vybavený s ledničkou, uklizeno, krása. Fakt pěkný, cena 15 USD/os/noc. Cena v UZS je cena z černého trhu, tím se dozvídáme oficiální kurz černého trhu, který je aktuálně 2840 UZS/USD. Bereme bez rozmýšlení Zafarbek a tímto ho doporučujeme.

Jdeme prošmajdat město, bereme to přes Ruský kolo, kde se dobře z vrchu fotí a naproti za branou kamsi si dáváme jídlo, což se nám trošku prodražuje, celkem 720000 UZS (4 piva, 4 saláty, různý druhy šašliků a chleba). Fotíme město, hradby, … co se dá. Fotíme se s bandou holek co jsou zde na zájezdu (místňačky), které jezdí o víkendu na památky z jiných částí Uzbeku (je neděle).

V hotelu dole sedí čechuni, které potkáváme zatím všude. Jejich cena za hotel je 10 USD/os/noc, jelikož prý chvilku dumali, jestli je pokoj OK a on jim sám od sebe nabídl tuhle cenu. Resp. zeptal se, kolik jsou ochotni dát a řekli 10 a on že OK. Nu což, hlavně že bydlíme. Kecáme s nima, popíjíme jejich vodku a když dochází jde se pro další. Vodka za 14000 UZS/litr, celkem dobrá, resp. jejich první lahev byla naprosto božská (název opět bohužel nepamatuji), druhá byla dobrá, ale už ne tolik, měla ocas. Silně posilněni se rozhodujeme (resp. v plánu to bylo), že jdeme fotit noční město. Domlouváme se tedy i s nima a všichni chceme vyrazit. Ouha. Zavřená brána, jenže já s Figinem jsme prostě skálopevně rozhodnuti. Přelejzáme tedy bránu a po nás chtějí jít další, ale to už tam je majitel a radši nám otvírá :)).

Fotíme tedy město, postupně všichni odpadají a já s Figim zůstáváme asi do čtyř do rána s tím, že v 8 je budíček. Jsem jak žok, ale je mi fajn a jdeme chrápat. Okamžitě totálně mrtvi spíme.

30.4.2012 – Prohlídka okolí Chivy

08.00 Vstáváme, jdeme do sámošky za západní bránu (ale procházíme severní, tou jsem i vlezli dovnitř – bez placení, západní se nejspíš platí, jelikož je hlavní turistická, to ale nevíme jistě). Kupujeme k snídani pití a koláčky (kola/fanta/sprite za 23-2800 UZS/1.5l, voda za 1000 UZS/1.5l, 5 kusů houskových rohlíků 1000 ze dvou jsem se nasnídal).

Ajaz Kala a Toprak Kala

Bereme u severní brány taxíka za 30000 UZS/os na celý den na výlet. Postupně Urgenč > Beruni > směr Boston na Ajaz Kala a Toprak Kala. Na Toprak Kala potkáváme francouzsky, které jsem už potkali postupně taky všude možně. Říkají nám, že je to nejhezčí pevnost z těch v okolí. Fotíme se s velbloudem.

13.00 Jsme na Ajaz Kala a usuzujeme, že je výrazně hezčí, než předchozí (holky tu asi nebyly) :). Odhadem tři sta km celý okruh, ale těžko říct, jelikož GPSka mi ukazuje ujetejch asi třicet, což je neskutečný kec, jelikož jsme valili celkem slušně a dlouho. Měli jsme málo pití, takže na druhý pevnosti nás celkem už bolela palice. Chce to fakt hodně pití sebou a ne dvě lahve.

Zpět v Chivě. Necháváme se vysadit před krámem, kupujeme housky a šišku salámu (8000 UZS/salám).

Výhledy

17.00 Procházíme ještě město, od čechů máme vstupenku do muzeí, takže je procházíme (některá), lezeme na minaret a procházíme si mešitu (9000 UZS). Má 54 schodů, ale není to hlavní minaret v Chivě, jen nějaký malý :). Následně i na ten nejvyšší za 3000 UZS/os. Nahoře se nám naskýtá úžasnej výhled – ale ne ven, to hned jak jsme vykoukli z posledního schodu – na krásnou japonečku, která tam stojí a fotí. Následně teda i výhled na okolí venku stojí za to. Co si budeme povídat, nebyl tak hezkej, jako ten první ;)).

Na západ slunce lezeme na vyhlídku, opět extra vstupné 3000 UZS/os, ale na focení západu to jsme ochotni obětovat.

Zvažujeme kam zajít na večeři, koruna za nás již po několikáté rozhoduje že zůstáváme uvnitř a jdeme do té poblíž useklého nedostavěného minaretu Kalta Minor. Ale tam již nemají skoro žádné jídlo, tak se přesouváme do B&B u velblouda. Super jídlo, super cena! Za véču 6000 UZS/os a 2000 UZS za čaj dohromady. Super rýže s masem (plov) a opět se rozplýváme. Klasicky, turistky a zase japonky…

Po jídle ještě fotit noční město, a v 22.00 na hotel a původně spát. Vzpomínáme na kešku a jdeme ji zkusit odlovit (je 650m od nás). To se bohužel nedaří, tak alespoň ještě něco trošku fotíme.

0.00 dorážíme na pokoj, píšu poznámky do jedné a chrnět. Poprvé piju místní vodu (žízeň je žízeň), tak uvidíme :). Ráno budík na 4.30 na focení východu.

Pro případné návštěvníky Uzbeku jsem si tu napsal poznámku: místní slečny jsou prostě krásný, přirozený a přátelský :), turistky taky.

1.5.2012 – Buchara

4.30 Figin zjišťuje, že je zase zavřená brána a tak jdem dál chrápat.

9.00 Velitelský čas, vstáváme a valíme ven směr Urgenč, jelikož nic do Buchary (Buxara/Buxoro) přímo nejezdí. Mezi Urgenčem a Chivou jezdí české trolejbusy. Nakonec je bohužel nevyužíváme, jelikož není čas a nevíme odkud odjíždějí. Cena taxíku 2500 UZS/os.

Únavná cesta

Z Urgenče do Buchary za 55000 UZS/os, je to něco kolem čtyř set kiláků. Nakonec jsme to jeli téměř sedm hodin! Cesta to je ze začátku dobrá, chvilku se valí, ale pak je to fakt hrozná cesta. Celá rozsekaná, díry, hned vedle stavěj novou silnici, ale zatím není hotová, takže se jezdí po tý hrozný, prašný. Taxíky tam vypadají dost šíleně, ale je to dáno fakt tou cestou. Navíc někde na půlce jsme píchli, ale výměna rychlovka na 10 minut. Cestou potkáváme toho nemluvného týpka z Nukusu, jede na kole, jak se dozvídáme, je to Francouz a jede z Francie, přes Evropu kamsi, takže dost husťák. V podstatě objíždí hedvábnou stezku obráceně.

Nakonec dorážíme do Buchary a tam nás nahání hned odchytávač z hotelu. Dostáváme třílůžkový pokoj s tím, že nám dá ještě matraci za 12,5 USD/os/noc s tím, že o den dýl nás přesune na čtyřlůžkáč. Na BB v Chivě to ani omylem nemá, bez ledničky, není tak luxusní, ale vem to čert. V hotelu opět s čechama. Hoteliér nám zakázal se s nima bavit o ceně hotelu, tedy otázka je, koho natáhli tentokrát.

Jdeme na procházku městem, fotíme. Po pár minutách nám nějakej průvodce co umí anglicky říká, ať se jdeme podívat do galerie, my že ne a on že je zadara, tak jdeme. Fotograf má nádherný fotky, oznamuje nám, že byl fotit i v Praze, má několik fotek města.

Razíme na čaj do restaurace, za 11000 UZS/os si můžeme dát co chceme a pobýt tam jak chceme dlouho. Ochutnali jsme tedy asi čtyři čaje, kluci kafe, snědli všechno co nám k tomu dali a pojali to i jako večeři.

Opět fotíme, Mára si cestou zpátky ukopává palec, takže zpět na hotel. Na hotelu potkáváme čechy, kecáme a dáváme jim rozpis vlaků.

Kupujeme vodku a kolu ale prej se nemá pít na veřejných místech (parky, centra), takže ji jdeme přelít do petky opět zpátky. Kecáme s čechama, jsou ubytovaný za 15 USD/os/noc se snídaní, takže žádná výhra s našimi 12.50.

Nějaká ruslana tam dlabe cosi ze stromu, takže to jdeme taky zkusit, Totovník, mají tam zelený/žlutý a tmavý černý. Černý je dobrý, žlutý ne tak moc, ale je to sladké ovoce, něco jako ostružiny, jen bez peciček (pod českým názvem Moruše) :)

Potkáváme při focení a popíjení vodky dalšího čecha Libora, co přiletěl tři dny po nás. Následně se k nám připojujou ještě dva rusáci, ono koho taky jinýho nalákat na vodku na ulici :).

Párty hárd

Přesun na místní diskotéku, vlezné 5000 UZS/os, celkem jsme připitý, no sakra dost. Ale nic moc děvušky, resp. spíš nic, než moc. Ale paříme s místníma, pijeme s rusama no a celkem fajn večer. Než se mi začalo po tý vodce chtít blít, jednou, dvakrát, a do třetice všeho dobrýho ještě na diskotéce. Zůstáváme do zavíračky, nějaká jedna prej Vigovi nabízí sex za 50 USD, ale prej hnusná že by ona musela připlatit jemu a stejně by do toho nešel :D.

Snažíme se, solidně nadraný, dobelhat na hotel. Cestou ještě zkoušíme odlovit kešku, děláme dost hluk (na což jsme byli upozorněni místníma, že to se policajtům moc nelíbí), ale nakonec se dostáváme na pokoj. Mára už několik hodin chrápe. Zvracím ještě do záchoda a usínám v koupelně. Mám tu poznámku, že Figin to zvládá z balkonu, otázka jestli si to nepletu s vlastním konáním (znám se, že). Usínám v koupelně, Figin taky, já se nějak k ránu zvedám a jdu do postele. Příchod na pokoj byl kolem 4. ranní.

2.5.2012 – Nečekaný průvodce

Vstáváme v půl desáté, šmajdáme po městě. Hned nás odchytává naháněč nějakýho taxikáře a že nám dohodí taxík. Tak se domlouváme na cestě do Samarkandu za 40000 UZS/taxík na další den.

Jdeme na místní židovský hřbitov, opět dlabeme totovníky, a ještě něco zelenýho děsně hořko/kyselého a zaručeně nezralého, ale poradil nám to tam místní ze hřbitova (byl živej a dost se nám tlemil, mám ten dojem).

Šmajdáme dál a potkává nás týpek, co mluví anglicky a ještě asi dalšíma pěti jazyky. Povídá nám, že si nás ze včera pamatuje, že jsme to dost rozbalili. My, že jeho ani trošku, že si nepamatujeme celkově moc z večera. Ukazuje nám postupně celou Bucharu, památky, vypráví o nich a dělá nám prostě průvodce.

Hudební škola

Bere nás do místní hudební školy a i do tříd, kde se hraje. Vidíme tak tradiční Uzbecké nástroje přímo od studentů s jejich vyučujícíma, boží! Pokračujeme na tržnici, která je spíš pro místní, než turisty. Nechává Figinoj namíchat koření na asi úplně všechno, snad i nesmrtelnost, dle vůně a hlavně na kocovinu. Nikdy jsem necítil tolik vůní čerstvého a tak silného koření, jako právě tam. Dál pokračujeme do restaurace pod tržnici, sice nám říkají, že tam nesmíme, ale odbývá je tím, že tam jsme s ním, tak ať nepruděj. Cena jídla (plov, salát, čaj a chleba) 7000 UZS/os.

Dále prohlídka čtyřvěžové mešity/minaretu zadara, jelikož to ukecává s místním. Pak do starého původního domu, který se nerekonstruoval, tam solíme vstupné 1000 UZS/os. Následovala mešita Poi Khalon, kde na nádvoří nechal Čingischán zabít 400 lidí i s dětma za to, že ho po vstupu upozornili, že se má uklonit, což neudělal. Vlezné ve finále 2000 UZS/os a to opět ukecané, že jsme šli na dva lístky. Jinak to stálo 5000 UZS/os.

Procházíme zapadlými kouty města, k vodní nádrži v „původním stylu“ takže místní humáč, ale stojí to za to. Je to něco, kam se běžně jako turista nepodíváte a hlavně to podtrhává místní kulturu a ne to, co je vytvořeno za výdělkem „na okrasu“.

Razíme na večeři někam na okraj města, za 15000 UZS/os s tím, že jsme si rozpočítali jeho a jeho kamaráda, kterým jsem kupovali večeři za průvodcování. Bylo toho ale kotel: 3× kefír/jogurt (jedí ho osolený), konvice čaje, 8× šašlik, džus, 2 chleby, 16 kusů samsy a kavkazský šašlik (velké obří kusy masa).

20.00 Za 6000 UZS/komplet jedeme ve dvou taxíkách zpět do starého města. Jdeme se podívat na koberce, kde pracoval asi dva roky, ale jsou to poctivé ruční práce, takže pro nás naprosto cenově nedostupné od nejlevnějšího asi za 10 USD, ale spíš v cenách kolem 100 USD a výš. Dočasně se loučíme a na půl desátou se domlouváme, že vyrazíme opět na diskotéku. Házíme sprchu, píšu report a chystáme se vyrazit ven.

21.30 Odchod na disko. První stojí za s prominutím hovno, jelikož tam jsme sami, pomineme-li obsluhu. Razíme tedy dále na nějakou jinou, tam je asi jedna holka na čtyřicet chlapů, takže taky hustý. Dáváme si piva, vodárnu a nevím co a necháváme tam nehorázných 72000 UZS/celkem. 12000 UZS za taxíky, a za další hospody, které byli dobré asi 6500 UZS, pak 6000 UZS a v poslední s jídlem 19500! Takže celkem mastnej večer, ale za ty hospůdky večerní a za prohlídku za celý den a ušetřené finance to stálo. V půl třetí jsme na pokoji a chrápat. Máme toho celkem dost.

3.5.2012 – Prohlídka Chivy

10.30 Vstáváme. Všichni děsně prdíme z piva, jelikož ho mají hrozně sycené a bublinky někudy musí ven. Jsme bez vody na pokoji, snídáme tyčky a v jedenáct odcházíme na další prohlídku města.

Vyrážíme za město, kupujeme vodu za 1000 UZS a jdeme na minarety. Jedeme maršutkou č. 125 na další a další. Zatavujeme se u hrobu se čtyřma věžičkama (Bahauddin Naqshband za 4000 UZS/os a 3000 UZS/foto), kde je posvátný strom a židovský pomník. Zkoušíme zde minerální vodu. Potkáváme francouzsky a frantíka co jsme potkali na Toprak Kala. Šukrat je s náma bere do zámku (Nasruddin Hodja – nevím jistě) kde mají pávy a je to něco jako „Bílý dům v USA“, prostě přijímací hala pro hosty. Dnes je to již pouze muzeum (Dalvat Badiiy me’morchilik muzey za 6500 UZS/os). Jako poslední jdeme na Chorbakr za 6500 UZS/os, ale kupuje nám lístek pouze pro dva).

Další místa jsou děsně podobná a celý ten den mi nějak splývá dohromady.

Potom valíme opět okusit tatovníky, černej je prostě černej a je mnohem lepší. Následně maršutkou na tržiště kde zkoušíme zelené placky (6 ks za 1000 UZS) plněné čímsi jako špenátem, ale jsme ujištěni, že špenát to není a je to něco místního v každém případě moc dobré podobné palačinkám na slano. Druhé placky plněné vajíčkem nejsou tak dobré a jsou dost mastné (10 ks 3000 UZS). Procházíme tržiště, kupujeme vodu (1.5l /1200 UZS) suneme se směr staré město. Kupujeme další vodu, tentokrát 5l za 1800 a jelikož jdeme akorát kolem zmrzliny, konečně ochutnáváme místní zmrzku za 600 UZS/jednu. Točená, pravá, poctivá a naprosto nejlepší zmrzlina, kterou jsem kdy v životě měl. Zmrzka z mléka, žádná voda, nedoslazovaná a obří! Zmrzlinu vřele doporučuji!

Zastavujeme se s Šukratem u pouličních prodejců koberců, rozvalujeme se s ním na nich a dáváme šachy. Je výrazně lepší, ale nakonec ho dohromady s Márou jednou porážíme :). Naštěstí se tam zastavují zájemci o koberec a tak jim jde nějaký ukázat do prodejny a my valíme na hotel.

19.27 Dáváme sušenky a já opět dopisuju report.

21.30 jdeme fotit noční Bucharu, procházíme místníma zapadlýma uličkama a snažíme se ulovit kešku, opět neúspěšně. Ve dvě ráno jdeme spát.

4.5.2012 – Samarkand

09.45 se budíme, v 10.00 máme předávat pokoj, to nestíháme a předáváme ve čtvrt na jedenáct, ale nic se neděje a v pohodě.

Čekáme na námku na objektiváky, nakonec do dvanácti ale neúspěšně. Mezitím Mára s Figinem kupují snídani (voda 1000 UZS, chlebíky též 1000 UZS). Jdeme si stoupnout nad restauraci, mezitím si nás z restaurace fotí nějaký kočky, vysílaj k nám zvěda (dcerku s mobilem, aby nás nenápadně vyfotila z blízka). Následně se s náma fotí banda ženských z Fergany. A následně těsně před odjezdem (příjezdem taxíku, kterej má už přes půl hodiny zpoždění) nám kočky ukazujou, ať si jdeme přisednout. Vigo vyzjišťuje, takže se dozvídá, že jedna z nich byla dva roky v Praze a zná i Pardubky :). Ale bohužel musíme valit dál, nedá se nic dělat, seznamovačka se tentokrát konat nebude.

Samarkand

Bereme taxála za 31500 UZS/os a v jednu, místo ve dvanáct vyrážíme na cestu. Nějak po šesté s tím šnekem dorážíme do Samarkandu. Jaksi neměl antiradar a bál se, takže se to děsně táhlo. Další zjištění pro příště, radši taxikáře, co má antiradar a valí.

Na přestupišti se na nás vrhaj místní prodavači a snaží se nám vnutit asi úplně všechno a to jsme ještě nevystoupili ani z auta. Bereme spěšně taxíka, který nás veze před Johny hotel za 2000 UZS/os. Zatím se mi teda Samarkand moc nelíbí, ale je to první dojem, vypadá to že tu bude již moc turistů.

Horror story

Johny hotel je kapitola sama o sobě. Zkráceně vám stačí vědět, NIKDY, cena za pokoj se snídaní 25 USD/os, po smlouvání za 20 USD/os bez snídaně. Říkáme, že je to moc a že za 10. Postupně jde na 15, na 13 a pak teda že za 10, ale ne luxus, ale obyčejný pokoj, my že OK. Bere nás do sklepa, totálně plesnivého, jedno okno, které je zazděné, vlhkost úplně všude. Nakonec říkáme, že za 10 to teda dáme, následně si to asi během tří minut uvnitř rozmýšlíme a že ani omylem. Tam bychom přes noc asi pošli.

Vigo mu jde vysvětlit, že má astma a že tam být nemůže. Ještě se nám omlouvá a dává nám tedy dva dvoulůžkové „luxus“ pokoje za naší usmlouvanou cenu. Luxus to rozhodně není a nejspíš to nemá ani cenu těch 10 USD.

Keškování

19.20 jdeme, posilněni ananasem (z české plechovky) k večeři, na večerní prohlídku města. Po dvaceti minutách potkáváme frantíky a domlouváme po jejich večeři nějaký popití venku. Jdeme zpět na pokoj, sprcha a hodit bobana (to vás asi nezajímá, ale z nějakýho důvodu to mám v poznámkách :)) a zase zpět. Jelikož ještě máme čas, tak jdeme hledat kešku. Kupodivu ji, cestou za nima zpět, i nacházím. Nestíhám už ale logovat, takže ji tam nechávám a zaloguju si ji později.

Jdeme koupit nějaký pivka (Pulsar 12° 5% alk., celkem chutné), jelikož vodku v krámku vedle Johnyho nemaj. Jdeme k nim na B&B že tam mají možnost posezení a vodárny. Majitelé ubytování však mají malé dítě a nechtějí, aby se tam dělal bordel navečer, tak nás nevpouští dovnitř, když tam nejsme ani ubytovaní. Jdeme tedy do parku, sedáme na schody a po půlce piva nás míjí policajt, který nám sice nezakazuje pít v parku, ale sedět na schodech. Takže nás přesouvá na lavičky. Kecáme, pijeme, fotíme se…

01.00 se loučíme a já s Figinem ještě jdeme lovit kešku. Cestou nám jiný policajt říká, že pokud chceme na minaret, tak že je sice zavřenej, ale když tam budem mezi 6 a 7, tak nás tam za úplatek pustí. Kešku lovíme, zapisujeme a jdeme spát. Na pokoji jsme asi v půl druhé. Ještě píšu deník a jdu též chrápat.

5.5 2012 – Stěhování

09.45 budíček. Hoteliérník nás zase chce nakopat do sklepa s tím, že je to vydezinfikované. My že ne a že si během dne najdeme kdyžtak něco jiného (víme, že frantíci mají B&B a pohodu za normální cenu, takže chceme za nima).

10.06 jsme na námku a s Francouzkama jdeme do jejich ubytka se zeptat, zdali mají místo. To mají a cena 10 USD/os/noc včetně snídaně a večeře. No není to super? Kejveme mu na to, a když říkáme, že tam budeme dvě noci, dává nám sám od sebe 9 USD/os/noc.

10.45 jsme již nastěhovaní v novém parádním ubytku. Podmínky mnohem lepší, než Johny, navíc je to domácí pohodička. Na Chivu tu nemá, ale co, zase s jídlem. Ještě hned po ubytování nám říká, ať si jdeme na čaj a chystá nám snídani.

Ulugbegova medresa

Asi po hodině jdeme projít město. Navštěvujeme Ulugbegovu medresu. Vstup máme domluven od holek načerno s tím, že uplácíme pomocí nějakého týpka policajty, takže vstup pro 4 bez lístku na dva vstupy za 10000 UZS/os jinak asi 12000 UZS/os. Kupujeme zmrzku za 500 UZS i s polevou a grankem ale ne tak chutnou, jako byla ta minulá, přesto výbornou. Navštěvujeme židovský hřbitov, fotíme fousáče a boty, a jelikož jsme nešli zrovna pryč a všimli si nás kasírníci, cálujeme 2000 UZS/os. Naproti přes ulici je totální zbouraniště, resp. pozůstatky nějaké mešity, tak se tam jdeme podívat a po dvou fotkách další kasírovač. No fuj, za tohle chtěj taky zaplatit? Říká, že je to na opravu. Nakonec ukecáváme, že bez lístku za 1000 UZS/os. Zpátky bereme taxála, jelikož ostatním se zdá, že jsme toho nachodili už hrozně moc :). Cena 4000 UZS.

Jdeme do hrobky ženy Ulugbega. Zmetci z nás tahaj 6000/UZS/os (původně 8000) + 2500 UZS/os (původně 5000) za návštěvu střechy a jinak ještě chtěli za focení něco zvlášť. Ze střechy není vůbec nic vidět, resp. nic co by za to stálo.

Naproti do mešity/medresy ukecáváme za 4000/os (původně 8000 UZS/os + foto) s tím, že prej naproti se nic platit nemělo a děsně se nám tleměj (ale zas jsme jim řekli, že jsme platili jakoby ty plné ceny a ještě za focení a kdesi cosi :)). Ale opět nic moc k vidění, pouze ruina budovy, ale vypadalo to, že by to mohlo být hezky nasvícené od západu slunce, což stejně nebylo, jelikož tam byla vysoká hradba na zadní straně.

Jdeme na tržnici, kupujeme dva chleby (1500 UZS/kus), vodku (10500 UZS/l), víno (4000 UZS/l) a kolu (3000 UZS/2l).

Cestou z bazaru vidíme obří koberce za 90000 UZS, parádní cena, koberec se opět vrací do hry :). Máme každej kolem 140000 UZS, poslední finance a 11 USD. 50000 UZS počítáme na cestu do Tashkentu a něco málo na útratu tam. Zbejvá mi tedy 90000 UZS za jeden den a věci co přivézt za suvenýry.

Na pokoji sprcha a začátek pakování batohů, abychom věděli, kolik máme místa.

20.15 jdeme dolů na sedačky, bereme čínské polívky, vodku, víno a piva. Popíjíme opět s Francouzkama.

02.00 jdeme chrápat. Vodka mi nechutnala a pivo jo. Jako poslední dopíjíme víno, jelikož se do něj nikomu nechce, je děsně sladký (a teplý), zavání to ranním bolehlavem.

6.5.2012 – Nákupy

9.15 budík, bolehlav po tom mega sladkým místním vínu (spíš alkoholický sirup) co se skoro nedá pít kvůli sladkosti (měli jsme červený). Na půlu je domluvená snídaně s frantíkama, pak hledat vlak … uvidí se.

Nakonec na nádro valí Vigo s francouzema. Cesta 3000 UZS/os, lístek se musí koupit předem, cena do Tashkentu za plackard 26500 UZS/os.

12.00 vyrážíme pěšky ještě na památky. Procházíme bazarem, potkáváme tam francouze „cyklistu“ a tak tam necháváme holky aby si pokecali a my jdeme na památky. Muzeum za 6000 UZS/os bez lístku, s Márou nejdeme a šli jsme do planin vedle, kde maj sviště. Pak razíme kolem pramenu a k Ulugbekovi observatoři. Tam platíme bez lístku 5000 UZS/os. Taxíkem zpět za 1000 UZS/os.

Kupujeme suvenýry (konvičku s šálkama), pak šátek od babky co nás natáhla, jelikož jsme si nevšimli jinde šátků a tak to vzali od ní za nehoráznou sumu. Nakonec z 15 USD asi za 11. Když jdeme skrz bazar ven, všude tam maj šátky, kurva, pěkný, moc pěkný, ale naše jsou taky hezký, jen asi ta kvalita nebude taková, ale co. Kupuju tam tedy alespoň černý a bílý „růženec“ a dvě ručně ryté čajové mističky celkem za 13000 UZS.

Jdeme na pokoj, kupuju zmrzku, velkou, za 1000 UZS s polevou a do sladkého kornoutu. Kupuju pivka na večer a dom a chleba. Začínám balit a píšu opět deník.

21.00 jdem dlabat, nikdo nás s Márou moc nechápe, že si dáváme studený fazole, ale jsou perfektní, dvě pivka a následně si užívám asi druhej průjem za cestu. Kecáme s dvěma bandama čechů, co se tam sešli s náma, klasicky francouzema a jedním angličanem.

02.22 jdeme spát. Vigo dál zůstává kecat s Amy, Natali a posledním čechem.

7.5.2012 – Taškent a loučení

08.30 vstáváme. Balíme a na snídani.

09.00 jdeme na snídani. Po chvilce doráží holky, ještě solidně pod parou. Orel (Aurelius) už je skoro po snídani u sousedního stolu.

10.00 necháváme nepotřebný věci na pokoji a vyrážíme na taxi. Smlouvá se na 6000 UZS/taxi, stejně musíme jet dvěma. Celkem nás jede sedm.

10.30 jsme na nádru, posloucháme zvuky vuvuzel, kterými vítají nějakou významnou osobnost a samozřejmě taky náš odjezd :). Procházíme první pasovou kontrolou před vstupem na vlak.

Vlakem do Taškentu

10.50 odjíždíme. Cestou hrajeme karty, holky spěj a my se necháváme poctivě vysírat místníma cikánskejma děckama co děsně otravujou. Ze začátku to bylo zábavný, ale když otravovali celou cestu, už moc ne. Takže žádný Bonbon? Bonbon? Nezkoušejte a nikdy si s nima moc nezahrávejte, jelikož vlaky v kupéčkách nejdou zamykat a děcek se už nezbavíte.

Chorsu bazar

13.30 jsme v Tashkentu. Jedeme společně ještě všichni metrem na asi největší taškentské tržiště Chorsu bazar. Cesta metrem, jakkoli dlouhá a s kolika chcete přestupama než vylezete z metra, stojí 700 UZS/os. Vystupujou tam s náma nějaký tři školačky, moc hezký, furt se na nás usmívaj a něco si hihňaj „pod fousy“, samozřejmě jim nerozumíme ani slovo, ale jednoznačně z nás sou podobně paf, jako my s nich (nebo alespoň já).

Venku se loučíme s Orlem, holky pak ještě máme vidět na letišti. Rozdělujeme se. My si jdeme prohlédnout místní tržiště. Nic moc teda oproti ostatním jinde. Moc nás to nebaví, ještě koukáme na koberce a taky nic moc. Jdeme tedy pro jídlo. A hle, princezna z metra převlečená z uniformy se tam ochomejtá okolo ještě se sestřičkou (tak šest let).

Jdu si pro zmrzku a když jdeme dál, letmo na ni mávám, když se na nás furt tak hezky uculuje. Oplácí.

Kebab, konečně kebab

Jdeme na kebab, fakt kebab! Vypadá to podobně jako tady v ČR, chutná to úplně jinak. Ale hlavně proti „kebab polévce“ ze začátku cesty je to něco úplně jiného! Masové ano, ale celé se to topí v omáčce, takže to dávají ještě do pytlíku, aby od toho člověk nebyl celej pokecanej, stejně je. A co čert nechtěl, princezna stále poletuje okolo nás, jako by nás nechtěla ztratit z dohledu.

Prolejzáme to tam, odbočíme tam, pak zas tam … asi jsme udělali fakt dojem :)

Než odjíždíme nadobro z Chorsu, ještě tam postáváme, a Vigo „tak chceš s ní fotku nebo ne“, moje klasický nevim ho vytáčí asi do nepříčetnosti, že tohle snad musim vědět ne snad. Moje odvaha je tatam, ale nakonec kejvu a letíme za ní. A tam narážíme, ne do zdi, ale do jazykový bariéry, jelikož anglicky neumí ona, rusky taky ne a my zas uzbecky. No, ruka noha vysvětluje ukázkou na foťák, že s ní chci fotku a to, zdá se, jde pochopit. Upravuje si vlasy a máme dva cvaky. Vigo, děkuju! Děkujeme ji, usmíváme se a mizíme. Ani jméno vlastně nevím, takže fotka může dostat pracovní název „neznámá kráska a ‚zvíře’“ (tou dobou již spocený po půl dni jak prasátko) případně „bezejmená krásná“ a je to.

Sbohem a šáteček

Na rozloučenou před zmizením do metra ještě jedno zamávání a poslední pohled, navždy poslední :).

Přesedáme na druhý metro (máme kovovou stovku, juhů, první uzbecká mince) a jedeme do parku. Policajt nás směruje, ale jednoznačně na druhou stranu, než mi praví GPS, že tam ten park je. No, nacházíme alespoň takovou venkovní restauraci. Dáváme si tedy pivko na dobrou náladu a osvěžení (5000 UZS/půllitr).

Razíme zpět do metra, na park prdíme, nezbývá už moc času. Nevíme směr a tak nám nějaké holky anglicky radí.

Opět na Chorsu. Mára si jde pro kebab, já pro nějaký pití co tam maj na ulici, původně jsem chtěl zmrzku, ale měli tam šejk/koktejl z mléka (500 UZS), tak zkouším ten.

Cestou na autobusák kupuju semena (1000 UZS/velkej pytlík) a jakýsi bílý koule (fuj, asi jen čistý kvasnice, nebo něco takovýho, fakt hnusný, koule už nikdy). A jdeme na bus (700 UZS/os) na letiště.

Letiště a zpět

Na letišti je kulový, nedá se tam nic koupit, takže se suneme pěšky zase zpět k centru. Bereme to přes chudinskou část, tam nic moc teda, ale zjišťujeme, že to končí kolejema s vysokým plotem, tedy znovu k mostu a přes něj. Kousek za ním je pár obchůdků, tak tam nakupujeme piva (2200 UZS/lahev), vodku (6000 UZS/lahev). V mini marketu pak ještě kolu a vodu (4800 UZS/celkem) a zpátky na letiště. Přecházíme bez nějakýho ladu a skladu šestiproudovou silnici za plného provozu, v noci a nepřijde nám to ani trošku divný, nějak jsme tu zdomácněli a je nám fajn, jen škoda, že už se nám blíží odlet.

Pasová kontrola při vstupu do areálu letiště.

21.30 venku před halou balíme věci, za 6000 UZS/batoh si je necháváme zabalit, ale balí to jak když by to nebalili, skoro zbytečné. Čekáme, dopíjíme pití a jedno/dvě piva. Kluci spěj, hlídám věci. Nějak po jedenácté se suneme dovnitř do haly, přes další pasovou kontrolu a odbavení zavazadel vyplnit odletový papíry.

V prostorách letiště měli nějaký suvenýry, ale o ničem, spíš hnusný, než nějak reprezentativní. Čekáme se suvenýrama do free zóny.

Čekáme až dorazí holky, ty přiletí jak torpéda dost pozdě, ještě musí sehnat batoh, který Natali ztratili cestou tam. Musí zase někam ven z letiště, kde je mají, nakonec doráží s batohem. Valíme na check-in. V pohodě odbavujeme batohy a jdeme do fronty na pasovou kontrolu a odletové papíry. Brutální mačkanice, Uzbeci jsou z letiště asi všichni vystreslí a neznaj pojem osobní prostor, takže se cpou a cpou.

Po vystání asi desetiminutové fronty probíhá kontrola papírů k odletu s pasem, pohoda, tady to bylo rychlé. Zdržují nejdéle s místníma, asi jako u nás za komančů, když jste chtěli zmizet do zahraničí, tak něco podobného.

Další kontrola je výrazně pomalejší, tak 5-10 minut/os odbavení. Nevíme co se děje, ale víme, že je to na dlouho a že holkám to letí asi za půl hoďky ne-li dřív. Nakonec cizince odbavují přednostně. Kontrolujou OVIRy! Fakt, každej papír si prohlédl, zkontroloval datum pobytu, a kde jsme bydleli. U každého zvlášť a papíry si nechával.

Duty free zóna a všechno jen za dolary, navíc všechno zavřený. A kurva, co já s dvaceti tisícema sumů? Jsou mi aktuálně s prominutím k hovnu, dolar nemám ani jeden, ba ani cent. (Takže pokud má někdo zájem a poletí do Uzbeku, můžu mu dát do začátku nějaký dvě stovky našich :D.)

Poslední rozloučení

Další kontrola, tentokrát příručního zavazadla, včetně zutí a ručního šacování hned za rámem. Loučíme se s holkama, ty rychle letí na svůj let a my čekáme na náš. Za deset minut jim to odlétá, takže to mají víc než na čas, ale nakonec stíhají. Nabíjím lehce telefon, takže stíhám alespoň prozvánět, jinak nic. Chcípá. Přesun do letadla. Každej sedíme jinde.

4.20 odlet (teda máme ještě asi třicet minutek zpoždění). Dlabeme jídlo a chrápeme.

Opět ta slavná Moskva

8.50 (uzbeckého času) přilétáme do Moskvy. Hnedle dáváme pasy na tranzit. 8 čechů. Po dvou a půl hodinách nám říkají, že ještě pět minut. Po další půlhodině si nás nějaký rusák bere sebou ven, přistavuje nám autobus a veze nás speciálně k busu, do kterého nasedáme a následně tam pouští ostatní co šli přes odbavení. Takže Rusko je opravdu země nevídaných možností.

11.25 přibližně odlétáme. Spíme, hrajeme karty, dáváme si vínko.

Brno a čeština

Na příletu nás čeká naše krásná černovláska, co nám odbavovala zavazadla cestou tam. Tak s ní kecáme chvilku. U batožin ji chci dát tisícovku, za to, že se na nás hezky usmívá a že díky popřání šťastný cesty jsme se v pořádku vrátili. Nemůže si ji vzít, kvůli kontrolám. Mároj a Figinoj a dalším dvěma čechům ovšem nedoráží zavazadla. Takže ještě pořešit reklamaci…

Nabíjím telefon, volám Ráďě a domů. Jdeme pro jízdenky na šalinu. Před vchod ještě vylézá černovláska a tak ji nakonec vnucujeme toho litra na památku.

Odjezd na nádro, do mekáče na „oběd“. Nedochází mi, že jsme v čechách a že mi rozumí. Mluvím dost nahlas, u našeho stolu jim vysvětluju, že za dobu v Uzbeku jsem průjem v podstatě neměl, ale že z tohohle se teď tady zaručeně poseru. Tišej mě, že vedle seděj děti a rozuměj mi… no, je to složitý se přizpůsobit češtině.

Na nádru a v 14.40 směr Pardubky. Celou cestu prospávám. Opět doma, už bych zas někam jel. Jen vím, že dneškem opět začínají povinnosti. Snad opět za rok někam.

Suma sumárun, Uzbekistán je nádherná a bezpečná země. Opravdu krásná a stojí za všechna ta papírování.

Fotografie z cest: u mne na facebooku, od Figina na rajčeti a od Viga na FB.