Vyrazil.

Začal uhánět, jak nejrychleji uměl. Neotáčel se, tušil. Tušil, že i jediné otočení by ho zbrzdilo natolik, že by to pro něho mohlo být osudné. Nebylo moc vidět a doufal, že se již brzy setmí natolik, že unikne nepozorovaně v šeru. K noci se ovšem teprve schylovalo. Podvečer sotva začínal nabírat všechny své síly. Padající sníh, prudký šlehající vítr a mraky, kterých bylo plné severské nebe, tvořili zimní ponuré šero, se kterým by si nezavdala ani samotná letní půlnoc.

Slyšel, jak mu dupou téměř na paty, cítil jejich dech téměř na svém krku. Netušil kdo po něm jde, neměl čas se otáčet a zjišťovat takové drobnosti. Nikdo nemá čas zjišťovat zbytečnosti, když vám jdou po krku. Pouze věděl, že jestli zastaví, bude to osudné. Jeho dech se neustále zrychloval, vdechování ledového zimního vzduchu bylo stále namáhavější. Každý výdech vytvořil obláček bílého kouře, jako by si co vteřinku mohutně potáhl cigarety. Již dávno nekouřil, to mu teď pomáhalo alespoň udržovat náskok, když na jeho zvětšování sílu neměl.

Výdech, nádech, výdech, nádech. Hnal si to po bílé ploše. Ukluzoval po čerstvě nasněžené vrstvičce sněhu, která skrývala ledovou plochu. Okolní prostředí na něho působilo dost sklesle. Uschlé stromy z dlouhodobého drancování přírody těžkým okolním průmyslem. Opravdu příhodné, pomyslil si, pro jeho situaci, která byla stejně téměř beznadějná, jako možnost stromů na jejich záchranu. Přesto měl stále hrstku nadějí, že se mu jeho počin útěku podaří.

V nohách již měl několik dlouhých kilometrů  lyžařského sprintu, sil postupně ubývalo, stále se hnal jak zběsilý. Nevěděl jak jsou za ním daleko. Zaslechl je, něco na sebe halekali, ale v silném větru nedokázal rozeznat co. Trošku si ulevil, přišlo mu, že z hlasu cítí únavu, a že se od minulého hluku od něho hlas vzdálil. Musí mít pomalu vyhráno, musel jim již ujet.

S vidinou výhry se otočil. Přidal! Siluety pohybující se za ním byly tak blízko, jak jen mohly být. Tak blízko, že na něho málem mohly dosáhnout. Neviděl osoby, viděl pouze ty siluety, děsivé, temné, komíhavé siluety. Počasí mu opravdu dnes nepomáhalo, silný protivítr, šero. Nevěděl ani kam jede, natož pak proč. Nevěděl nic, jen věděl, že prostě musí, pokud chce přežít.

Druhé otočení. Prásk! Neskutečná bolest. Zima, sníh kolem něho se začal zbarvovat do tmavé barvy, jeho zrak se zužoval. Nikoho nikde neviděl. Zaposlouchal se do okolních zvuků. Vítr šlehající o suché stromy si zpíval svoji hudbu, vítr mluvil. Snažil se zaostřit za sebe, viděl stále se míhající siluety, siluety těch, jenž si zpívají. Padající sníh v šeru dokáže dělat divy ve spojení se statickými obrazy.

Vše mu začínalo pomalu docházet, jeho spěch byl naprosto zbytečný. Již věděl, že dnešní den mu bude osudný. Ne rukou cizí, nýbrž jeho vlastní. Doléhala na něho bolest ze zlomené nohy, vysílení z předchozí zběsilé jízdy. A zima, ta zima, která se do něho dala, byla nesnesitelná.

Vítr pomalu ustával, noc se již dávno ponořila do nepropustné tmy. S ustávajícím větrem se sněžení stalo snesitelnější. Jeho zrak cosi zpozoroval, světlo, nedaleko. Přesto pro jeho stav v nekonečné dáli.

Obarvený sníh byl již všude kolem. Hlasy ševelícího větru se vzdalovali. Začínalo ho zaplavovat teplo a pocit blaha, jež se dostavuje s přicházejícím spánkem.

V mysli se mu přehrávala celá předchozí událost. Jen stále netušil, jak se na horské cestě a s lyžemi na nohou objevil. Jediné co věděl, že musel rychle pryč. Musel pryč než ho doženou, než ho doženou jeho vlastní vzpomínky. Netušil, jak a kde se vzal přelud pronásledujících osob, nejspíš výplod mysli. Snažila se jen chránit před ostatními myšlenkami? Možná. Ten obraz byl tak děsivě živý! Znovu a znovu si to přehrával dokola a snažil se rozpomenout. Pomalu, nedaleko jeho spásného světla – chaloupky, usnul.

Skonal…