Začátek zkázy

Byla jednou jedna skleněná tyč. Byla to naprosto obyčejná průhledná tyčka, kterých se tam povalovalo spousty. Měla to štěstí a jeden človíček jí uchopil, tedy nevím zda-li to bylo tak úplně štěstí, ale přesto se již nesla. „Horko, je mi nějak horko, ale není to nepříjemné, spíš to tak krásně hřeje.“ Dostala se do zásobníku a ač to ještě nevěděla, byla již vyvolenou. Jednou z těch mnoha vyvolených, které si tím musí projít. „Horko, ale už ne tak příjemné, začíná mě to pálit. Au, au.“ Začínala se nořit do té pece, nelíbilo se jí to, ale už se to nedalo zastavit!

„Rachot, něco tu pravidelně klape, co to může být? Ještě větší horko, co se to se mnou děje?“ Začínala se pomalu natahovat a deformovat. Vůbec se jí to nelíbilo, ale nezneklidňovalo jí to, bylo jí to docela příjemné, něco nového, nepoznaného. Čeho se ale opravdu bála byl ten zvuk. Zvuk, který nevěděla odkud přichází a přesto věděla, že nevěstí nic dobrého.

Cvak, ckak, cvak, bum, ozývalo se. „Au, to bolí, proč mi to dělají, au!“ Kňučela bolestí a něco jí z jednoho konce opravdu začínalo užírat. Bolelo jí to, hrozně jí to bolelo. Nechápala, proč jí to dělají a nemohla se nijak bránit, byla jen obyčejnou, nyní divně nataženou a měkkou, tyčkou. Kousky jejího dříve křehkého tělíčka ji nenávratně odpadávaly kam si. Najednou to nebylo jen tělo, byla to i ona. Křach, dopadla. Už jí to nebolelo, bylo jí zase příjemněji. „Co se to se mnou děje? Jsem menší, divně tvarovaná a přesto se opět cítím dobře.“

Divné zvuky, začátek konce

Opět začla slyšet divné zvuky, její kousky opět křehkého tělíčka se povalovaly nahuštěně okolo ní, přesto věděla. „Jsou tak blízko a přesto tak daleko, že už se se mnou už nikdy více nespojí.“ Stále se bála, ale nedávala to na sobě znát. Už to rozhodně nebyla ani tyčka, ani ta velká tyč, kterou byla původně. Byla divně tvarovaný kus čeho si, nedokázala se pojmenovat, i tak tušila – je důležitá.

Všechno kolem ní se začlo natřásat, najednou padala a její nyní nové malé tělíčko se rozlomilo přinejmenším na tisíce kousků. Zůstali tam i kousky větší, jako třeba ona sama. Opět sama, v novém – menším, byla ráda, že se jí tělíčko může neustále zmenšovat ač ji takhle ubližují. Stále zůstavala sama sebou, jen vždy menší a menší.

„To ne, opět ty divné zvuky, tentokrát jsou ale úplně jiné. Bojím se.“ Menší kousky, než byla ona, se kolem ní ztrácely, nechápala to. Vůbec nic, od doby co jí ten človíček zvedl, nechápala. „Co si počnu, co se mnou teď bude? Co když je to opravdový konec? Tak takhle to vypadá?“ Kvůli těm divným otřesům a zvukům přestávala vnímat, co se kolem ní děje. Měla dojem, že to je definitivní konec, alespoň pro ni.

Kolotoč

Klid. Ticho. Myslela si, že je již dávno mrtvá. Pak jí to ale došlo, pokud by byla, neuvažovala by. „Stále žiju, ale kam se poděl všechen ten zvuk? Divný klid, až moc podezřelý klid“, přemítala a byla ráda, že je po všem.

Nebylo.

Začínala vidět, rozednívalo se. „Moje tělíčka, spousta mých tělíček kolem mne. Už nejsou tak divná, jako předtím. Jsou taková, jak bych tomu jen mohla říkat? Tak třeba kulatá, ano jsou kulatá. Jestli pak jsem jim podobná? Co s námi teď bude?“ Měla tisíce otázek, jedna se jí hlavou, dalo-li se vůbec říct, že má hlavu, proháněla za druhou, ale nepřicházely žádné odpovědi. Nikdo jí na její otázky neodpovídal.

„Co je to?“, řítila se i se svými společnicemi do něčeho nesmírně černého. „Co je to za pohyb? Je to docela příjemné. Krásně se otáčím, lechtá to, chvilku jsem tady, pak zas tam. Ale co se to děje? Nemohu dýchat. Teď mohu. Ne, nemohu.“  Hladina vody se nezadržitelně zvedala a opět, jako již po několikáté, s tím nemohla nic dělat. „Musím se nadechnout a pak chvilku vydržet, to se zase půjde nadechnout.“ Doufala, že to brzo zkončí, jinak se zblázní. Nevěděla, co jí ještě čeká.

Najednou se mezi ní a její další tělíčka cosi začalo sypat. Mnohem menší, dotěrné, všude se to dostávalo, i dovnitř do ní. Měla starosti nadechovat se a teď tahle nepříjemnost. Nevěděla co dělat, ale musela se snažit stále dýchat, tuhle novou věc ignorovala.

Voda

Najednou začalo vody ubývat a ona se zase s žuchnutím přenesla ven z té ošklivé černé věci. Ta divná věc, která ji nestihla trápit skoro zmizela sama. Topila se, opět. Jednou to vydržela a pak se s pravidelností začla opět nadechovat. Byla ale ráda, zbavila se všeho toho divného co kolem ní vzniklo v tom černém ošklivém. „Ostatní tělíčka jsou nyní mnohem hezčí, než byla. Musím být taky tak hezká, možná krásnější?“ Pro svou krásu by přetrpěla i horší věci, věděla to.

Zaslechla hlasitý pískající zvuk a děsila se. Byl to ten nejhorší zvuk, který zatím slyšela. Zvuk utichl. Tma! A najednou to začlo, ten zvuk, ale ozýval se z venčí, ne jako předtím. Byl úplně všude, řítil se na ni ze všech stran a byl čím dál hlasitější! Tak moc se soustředila na ten zvuk, že si ani nevšimla, že je sušší a sušší, až byla nadobro bez vody. Světlo. „Ten zvuk, byl to ten nejhorší zvuk, jaký jsem kdy slyšela, ale není se čeho bát. Už se ničeho nebudu více bát.“ Tma.

Tato tma trvala neskutečně dlouho, přišlo jí, že už nikdy nezkončí, ale nevadilo jí to. Mohla přemítat o tom, co už zažila a dozvěděla se o okolí. „Horší zvuk nemusí znamenat horší zážitek. Ta první voda byla hrozná a zvuk skoro nevydávala.“

Pokračování konce

Netušila, že to pro ní klidně mohl být konec a víc by o ní nikdo neslyšel. Ne však na tomto místě. Muselo to pokračovat, její proces by nebyl dokončen, byla by jen nedotažený zmetek. Nebyla dokonce ani tak krásná, jak si myslela.

Byla opět po tom nekonečném čekání na světle. Ležela, ale ne moc dlouho. Něco ji nabralo a oddělilo od jejích kamarádek, jak teď nazývala své dřívější tělíčka. „To lechtá, hihihi, přestaňte, stále to lechtá.“ Něco jí projelo skrz tělo. Byla probodnutá. Její konec však nenastal, dokonce jí to, ač tomu nevěřila, ani nebolelo.

„Další divný zvuk? Tenhle jsem ještě neslyšela. Mám se bát?“ V nitru se již nebála, byla spíš zvědavá, co jí osud přinese dnes. „Je to hrozně velíké, točí se to, točí se to rychle. Rychle se to přibližuje, musí se to se mnou srazit!“ Nejspíš se opět malinko bála, ale nedávala to na sobě znát.

Náraz! Nebyl tak tvrdý, jak čekala, ale furt jí to tlačilo na tu točící se věc. Byla tu i ta protivná voda. Trošku jí to bolelo, zdálo se jí, že ztrácí kusy tělíčka, ale již byla zvyklá, věděla, že jí to nijak neuškodí. „Není to tak hrozné, teď to se mnou muselo otočit, teď naklonit, otočit. Je to docela zábavné, ale proč to dělá?“ Křach! Dopadla mezi své kamarádky a zvuk ustal. „Co to s nima je, jsou takové divné, ale lesklé, hezké, mají takové – tak třeba plošky na sobě. Jsme úplně jiné, krásné. Chtělo by to nějaké jméno, ale jaké? Nějaké hezké. Třeba, třeba korálka.“

Voda. „Tady jsem už ale byla, nadechnout a bude. Po tomhle přišel ten příšerný zvuk. Bude tu znovu? Proč tu jsem?“ Netrvalo to dlouho a opravdu. Píííísk, začlo to opět skučet. Věděla, co jí čeká a zvuku se nebála. „Já osychám, je to příjemné, ta protivná voda mizí.“ Nesoustředila se na zvuk a všimla si. „Tak proto tu jsem, abych se zbavila té protivnosti.“ Tma.

Korálčina zhouba

Začínala cítit teplo. Příjemné, ne tak horké, jako prvně. Bylo jí krásně. „Jak se na kamarádkách dělá krásný, lesklý, povlak. Musí být i ma mně.“, byla hrdá. Zarovnaly se na ní i drobné nerovnosti a byla opravdu dokonalá, víc než to. Byla jedna z těch nejhezčích. Cítila to.

Najednou se s žuchnutím oddělila od všech ostatních. „To se mi nelíbí, proč ony mohly zůstat pohromadě a já jsem tu taková osamocená?“ Nechápala proč, přesto tušila, že je něco špatně. Křach! Nevěděla, že se nemůže dělit donekonečna. Nemohla tušit ani to, jak málo zbývalo k jejímu šťastnému konci. Nikdo to v tu chvíli nevěděl. Nikdo ani nevěděl, kam až se mohla v její cestě za štěstím dostat. Už nic nevnímala, poslední zvuk, který uslyšela bylo to „Křach!“. 

Tma! Věčná tma.