Jistě všichni znáte ten úžasný večerníček O Kubovi a Stázině. Kdo ne, měl by to napravit a běžet se na něj podívat (jen nevím, kdy ho budou dávat), jelikož o něm bude celé dnešní vyprávění.

Co mě vedlo k napsání pohádky? Viděl jsem Broďula na vlastní oči. Tedy přesněji jeho neskutečný výtvor, který jak se jistě dovtípíte bydlí nedaleko od nás dodnes. Jeho samotného neviděl již několik století nikdo, ale každý o jeho přítomnosti ví.

Pohádka o Broďulovi

Kdysi dávno žil byl mladý vodník Žežule (pravda, zestárl a umřel, ale to je již vyprávění jiného příběhu), který neměl krom chytání ryb a dušiček nic na práci. Dušičky chytal jen když se ten nešťastný člověk do jeho neobvyklého rubníku odvážil vkročiti na místech hlubších, než mělkých. Jeho rybník ovšem nebyl vůbec ledajakým obyčejným vesnickým rybníkem, ale byl jednou z největších a přes léto nejukrutnějších řek. Tedy přesněji řek severoselského kraje, kraje nedalékého Lesu Řáholci, Krakonošova panství a hlavně méně známého, ale o to ukrutnějšího vládce Muhua – vládce celých Jeseterských hor.

Tento vodník Žežule se tedy rozhodl, že se naučí kouzlit. Tím zaháněl nudu každodenních odpoledních chvil. Dříve jen lelkoval pod vykotlanou vrbou nedaleko brodu přes řeku Jeseteru. Tento brod byl jediné místo, kde nechával vodníček přecházet všechny bytosti, ať už lesní víly od Šupiňáku, noční skřítky z Kozíroh až po pidi i lidi z Bohu. Jediní, kteří nikdy neprošli, byli loupežníci od Škytavčí skály.

Po dlouhých letech učení uměl Žežka, jak byl v Bohu přezdíván, očarovat žabku, která pak skákala piděm i lidem u brodu pro pobavení těsně nad hladinou a vydávala zvuk padajícího kamínku (přesněji od tohoto dne se ji všichni snaží napodobovat, kvůli zvuku s kamínky). Překupníci jdoucí z Brady do Srnčí Ďóry se vždy strašně chechtali, když žabku viděli. Toto místo si tak oblíbíli, že tudy chodili vždy, i když by si měli půl dne zajít.

Ovšem nemyslete si, že to byl jediný Žežkův důvtipný kousek. Takovýchto povedeností měl nakonec plný jeho neobyčejný Jeseteří rybník (tedy řeku). Posledním a největším výtvorem byl jeho rybníkový vodopád, který si vyčaroval nedaleko Bohu ve Spodním Úpalově. Pro jeho vytvoření musel vytvořit záhon táhnoucí se od Škytavčí Skály až právě k Spodnímu Úpalovu. Jak chodil záhon zalévat vyšmajdal zde cestu, jíž se po něm říká Sígrova stezka.

Ale abychom nezůstávali pouze u Žežule, tak vám musím oznámit, že vodník si někde ve Souběžce nabrnkl vodnici Plodnici se kterou měl pulčíka (nejspíše to bylo na SouběžRestu pořádaných pravidelně v zimě). Z pulčíka se vyklubalo strašné zlobidlo Broďula. Vodnice ovšem byla spíš než vodnice podvodnice a Broďulu nechala u Žežulů a zdejchla se i s Žežkovou skrovnou sbírkou dušiček lidiček do východních unFavour, kde si žila dále na vysoké ruce s jejím Fritzlíkem Čžudlíkem. Jelikož to byla až takováhle potvora, dále o ní nejspíše nikdy v celých dějinách Jeseterského kraje neuslyšíte (leda že by podfoukla a foukla s někým dalším).

Co dozvěděti a důležité jesti zrození tu Broďuli máme. Tedy následovníka vodnického ano a kouzelnického řemesla pro okolí Bohu. No co Vám budu vyprávět, zlobidlo, lenoch a vše ničil již od narození. V prvních několika hodinách jeho života si usmyslil, že si skočí z otcova vodopádu a nechytnout ho dole záchraná síť, dnes by příběh nepokračoval. Ovšem starý Žežka nebyl nějaký netušil a již v době stavby tušil.

A tak tedy se podíváme, co nám to začal malý Broďula vyvádět již v učení vodnického řemesla. To takhle jednou, že se bude učit, jak že je to s tím chytáním dušiček. To mu i šlo, ale zavřít správně skleničku na dušičku, to už ne. Po konci dne mu zůstala jediná dušička, která se náhodou zatoulala do jeho protrhané (ale ne zas tak moc) kapsy. Ale tak stane se, chlácholil ho večer Žežule.

Den na to, že se půjde projít. No co byste od něj čekali, posunul celý brod o téměř půl kilometru směrem nahoru i s žabkou a rybkama. Tedy pár překupníků, kteří šli následující noci si ani neuvědomilo, že už do Srnčí Ďóry nedojdou. Naštěstí ve dne se tato novina rozkřikla a podle zábavné žabky se poznal nový brod. Spodní koleno Jesetery se začlo označovat Na nebezpečné moříči.

Nakonec i přes tyto Broďulovi vtípky (a nespočetně dalších podobných) se z něho stal spořádaný vodník a kouzelník. O svůj rybník a kraj okolo Bohu nedaleko Jeseterských hor u vládce Muhu (se kterým je dodnes dobrý kamarád, sám Muhu mi to nedávno říkal a ptal se, jak se tomu starému pardálovi daří) se stará, jako jeho již zesnulý otec Žezula.

A jak se říkává, o kom se bavívá neplechu nedaleko páchává, přijdu domů a hle vykouknu z chýše a vidím, tedy spíš nevidím, Broďula zas něco kuje. A řeknu vám, po dlouhých stoletích je to tedy co říci. Takovou dobu o něm není vidu slechu a náhle takové mlhobití, no posuďte sami. Takhle dobře nevaříval mlhu ani Česílkův kamarád Kebule od Kolomajznova dvoru.

A jestli neumřel, jakožto že zatím ještě určitě ne, tak zde s námi v Bohu žije dodnes. Pokud tedy Muhua nebo Broďulu uvidíte, pozdravte je prosím ode mne, že s úctou Prskal.