Jak jsme si zaletěli na Kanárské ostrovy (Gran Canaria)

Bez korekce češtiny, cenzury a kontroly na správnost údajů.
Snad časem někdo provede korekturu :)

Jak se k tomu schylovalo

Jednou si tak sedíme na bytě v kuchyni a tlacháme. Mohli bychom někam vyrazit do zahraničí, třeba Maroko nebo Gruzie, či kam to navrhuje Artur. Maroko má čtyřtisícovku, tam by to šlo se shodujeme a druhý den už hledáme, jak se levně dostat do Maroka.

Bohužel letenky nám nepřejí a přímé lety už vůbec. Nepřímý let s dvěma těsnými přestupy si nechceme risknout. Stále koukáme po fotkách, kam bys e tam dalo zajít a tak a hledáme.

O pár dní potom najednou někdo vyrukuje, že poletíme na Kanáry. A tak proč ne? Přímý let a hlavně levný, z Bratislavy což je za barákem, řekněme.

Platba letenky společnosti RyanAir

S platbou byl celkem problém. Rozhodli jsme se, že nám bude stačit jeden batoh do zavazadlového prostoru. Vybrali vše potřebné a rozhodli se zaplatit. Cena 5 €/osobu/let při platbě čímkoliv jiným, než MasterCard Prepaid je celkem darda (30 € v součtu).

Rozhodli jsme se tedy, že si založíme účet u německé http://www.mywirecard.com, jenže tam nastali potíže. Nezasílají ověřovací kód na T-Mobile CZ, takže zaslat na Vodafone. Dále musíte vyplnit neskutečné množství údajů a už samotná podstata se nám nelíbila. Tedy jsem začal zjišťovat, jak by to šlo jinak. Zkusil jsem napsat mé bance GE Money, kde jsem se dozvěděl, že Prepaid karty nevedou.

Nakonec nám nezbylo, než letenky zaplatit obyčejným převodem v hotovosti s poplatkem.

Pátek (4. 3. 2011)

Doprava na letiště

Pohoda, sbaleno (batoh v batohu do zavazadlového prostoru, můj batoh normál + dvě řekněme plážové tašky na palubu jako příruční zavazadla :D) , vše nasvědčuje naprosto bezproblémovému cestování. Idos.cz hlásí že o zpoždění vlaku nemá informace, takže nebereme v potaz. Vyrážíme a cestou já s Arturem jdeme ještě na nákup do Tesca pro něco k jídlu na cestu.

Přicházíme na nádraží a Štěpán s lístkama v ruce nám oznamuje, že vlak kterým jsme měli jet za asi dvacet minut ještě není ani v republice, jelikož někde za hranicema němečtí idioti stávkujou, či co. Proto žádné informace na idosu, vlak ještě tou dobou (a ještě dlouhou dobu potom, zda-li) nebyl ani v Čechách. Žhavíme mobily, každý shání jak jinak se dostat do Bratislavy.

Nakonec jedeme vlakem do Brna. Cestou ještě sháníme po známých odvoz a pomocí dalších způsobů jiné varianty. Po zvážení všech variant si rezervujeme tři místa do dálkového autobusu od společnosti Eurolines.

Z autobusáku v Bratislavě pak přesun pomocí dvou linek (myslím 21 a 61) pak přesunutí (jedna jízdenka za 0.70€ (éček)) na letiště.

Letiště, let

Na letišti jsme byli relativně s předstihem ještě (jelikož jsme se celou dobu o hodinu sekli s odletem, což jsme si uvědomili až v autobuse), což přišlo vhod s odbavením zavazadel a tak.

První co jsme udělali bylo, že jsme odbavili velké zavazadlo do zavazadlového prostoru. Zásadní chyba a posléze šli jíst a tak nějak hledat letenky. Samozřejmě že nůž byl v tašce s jídlem, tedy jeden ze dvou nožů s námi neletěl a zůstal na letišti v Bratislavě (v květináči venku). Nu což, hlavně, že zbyl alespoň jeden, který se do zavazadlového prostoru dostal.

Odbavení dále (i karabin, sedáků a dalších kritických věcí) prošlo bez problémů, tedy nyní už jen se nalodit a s lodí vzlétnout :)

Ouha, Ryanair má čtyřicet minutek zpoždění, nevadí. Pro dnešek jako by zpoždění nebylo dostatek.

Sobota

Welcome to Gran Canaria Island

Přilétáme, kecáme se slovákama co vypadaj taky dost netradičně na místní nablejskaný a nóbl poměry zazobánků, co se jdou válet k bazénku před mořem :). Ti ulehávají v příletových prostorách. My se balíme a razíme někam ven, přecejenom to vypadá na pěknou noc a nebudeme přece spát v železobetonu, když se můžeme rozvalit venku.

Vylézáme ve tři ráno z letiště a pouze v tričku a možná i kraťasech prohlašujeme, že je kurevský vedro. Procházíme kolem letiště a hledáme, kde by se dala složit hlava. Nakonec míříme směrem na Playa de Garza, kde se chvilku zastavujeme a usuzujeme, že to není ideální místo na spaní.

Hledáme dále a nakonec uleháme o kus dál od moře nedaleko místního pidi majáku.

První probuzení

„Prší! Kurva, do prdele, chčije!“ „Máme plachtu, honem rozkládej ji.“ Pokud by to někomu uniklo, jeli jsme jen se spacákama, karimatkama a jednou 2×3 metry plachtou :). Tedy první den jsme lehce zmokli, ale tak nepatrně, že se nic nedělo a dělali jsme si srandu, že jestli jim tu takhle prší (maximálně tak půl milimetr za noc) že to je fakt k smíchu.

Průměrný počet deštivých dnů za rok na Gran Canarii je 9 (o průměru na noci se ovšem nikde nic nedočtěte, viz dále v článku :), což by bylo zajisté zajímavější číslo.)

Přesun směr Tejeda [techeda]

Po probuzení jsme došli na zastávku (okolo které jsme večer prošli) a věděli jsme, že nám jede bus do Telde (* č. 36 1.3€/90 1.6€/19 1.3€).

Telde

V Telde jsme nakoupili v supermarketu nějaký jídlo (20 éček) a pojedli. A vrátili se na autobusák, který nebyl nijak daleko. Odtud nám jel bus do San Mateo, tedy alespoň co jsme si dle místních řádů mysleli.

Při příjezdu busu nám autobusák začal lámaně polopatě vysvětlovat, jak je to s těma řádama, no moc se mu to nepovedlo a jak to funguje jsme se dozvěděli až někdy kolem úterý asi. Poradil nám, že o zastávku jinde jede bus do Las Palmas [la paľma]. Tak nás nahnal do jeho busu (č. 13, ono to do San Mateo jede, ale jen jednou za den a to večer a bylo asi kolem třetí), nejspíš to měl cestou a zadáčo nás na tu zastávku hodil. Super člobrda (jako většina místních v neturistických částech, kde vás každý pozdraví slovy bueno dias [buedia] (dobré ráno), ola (pěkný den), buenos noches [buenočes] (dobrou noc)).

Las Palmas

Na další zastávce nám asi za půl hodiny jel bus směrem Las Palmas (číslo nevzpomínám). Tam jsme měli asi hodinku, tak jsme vylezli ven, pokoukali po okolí, udělali pár fotek, Artur se stihl zeptat dvou lidí jestli nemaj nějakej haš a zase jsme pokračovali na zastávku.

Při příchodu k busu mi na rameno najednou klepe nějaká Španělka a něco mluví. Nechápu co chce, ale podává mi můj klobouk :). V tu chvilku mi to zapaluje a já ho vůl nechal ležet na lavičce. Tak ji anglicky a i španělsky děkuju a beru si klóbrc (jé, to bych si zase nadával, zapomenout druhej někde). Muchos gracias!

San Mateo

Ze San Mateo nám bus jel asi za dvě až tři hodiny to Tejedy, tedy jsme měli spoustu času si město prochodit. Vydali jsme se k místnímu železářství (o kterém jsme věděli, že tam 100 pro je) pod busákem na levém dolním rohu náměstíčka. Bohužel sobota k večeru není vhodná chvíle na nakupování a tudíž naše naděje na Campingaz kartuš se začínala vytrácet.

Nakoupili jsme nějaké jídlo v místním Sparu (český InterSpar) a šli šmejdit městečkem. Vydali jsme se kudysi dolů, kde by údajně mohli mít též kartuš. Nakonec jsme v jednom krámku objevili – napichovací :(. Tak přesně tu nepotřebujeme. Tedy, pokud chcete jet na GC, jedině s vařičem na napichovací Campingazy, ty se dají sehnat (další měl ve Fataze naproti zastávce busu).

Brouzdáme dále městečkem až končíme na jeho samém spodním cípu u benzinky, také nemají. Ale za to za ní mají místo, kde se dá dobře sedět a hlavně tam rostou mandarinky.  Už nikdy nebudu moci říct, že nějaká mandarinka je dobrá, jelikož takovéto prostě v ČR neseženete. Rozpadají se už když je loupete, celá ruka od šťávy, lehce nakyslá ale zároveň slaďoučká jak med. Božská!

Vracíme se druhou stranou města a již s Las Palmas víme, že v LP mají karneval, a tady potkáváme spoustu lidí v „maskách“ (klidně celý modrý Avatar, včelku s křídlama, čarodějnici, chlapíka za kuchtičku a dalších). Po nějaké době přijíždí autový průvod se spoustou klaksonů a rámusu, doprovázených smíchem a veselým, každý vás z auta zdraví, pokyvuje, mává, všichni skvěle naladěni. Dvakrát o ulici, dvě nás za sebou zdraví stejné holky v maskách s hlasitým povykem okolo. Opravdu malebné městečko a ještě s karnevalovými přípravami. Opravdu se nám tu líbí.

Nic, čas postupuje a je čas se zase u kousek posunout dál. Kupujeme večerní porci nákupu (včetně Coca Coly a místního rumu Ron Vencedor).

Tejeda

Směrem ze San Mateo do Tejedy jezdí suprový autobusák (jeli jsme v 7 večer ze San Mateo) a cesta opravdu stála za to. Nejdřív si říkáte, ty vole jede jak hovado, to někde vyklopí, musí. Pak si říkáte, ty silnice jsou fakt úzký, tudy neprojede, přestoupíte do toho, že se vám to mrtě líbí, jak to valí a jak se všude i s protijedoucíma busama a autama vejde. Jak jede na blízkáče a v zatáčce bliká dálkáčema, aby se s nikým nesrazil, jak před zatáčkou troubí (maj takovej příjemnej klakson, spíš veselej) a tak. Nojo, jenže když cesta trvá asi čtyřicet minut, je to už dost dlouhá cesta stejným rychlým tempem a vražednými zatáčkami.

Prostě si od půlky cesty přejete, abyste už byli na místě a doufáte, že zastaví dřív, než už se poblinkáte. Problém je, že jede tak rychle, že se blinkat nedá (což on ví a tak to pálí o to víc). Prostě tahle cesta stojí opravdu za to! Božsky jsme si ji užili, pak jsme ještě hodinu, do příjezdu dalšího busu z toho směru, rozdýchávali venku na zastávce tu jízdu a pomalu upíjeli vody a rovnali žaludky :). Při výstupu jsme mu oznámili, že je nejlepší řidič, lepší než Barichelo a Alonso, nebo kdo a on vypadal velice potěšen. Myslím, že nejlepším řidičem busu byl označen právoplatně. Hnal beztak proto, že už chtěl být doma, kdo by také nechtěl :).

Po dostatečném vydýchání jsme šli ulehnout kus pod zastávku. Po pár hodinách spánku se ozve již noční tradiční „prší“, plachtu. jenže tady chčije nám naprosto novým způsobem a to tak intenzivně, že během asi tří minut máme s Arturem totálně prochcané spacáky, karimatky a vlastně tak nějak všechno. Mně třeba nateklo i do boty uložené v batohu :D. Takže plachta-neplachta, lidi-nelidi, stěhujeme se zase o pár schodů výš na zastávku.

Neděle

Probuzení v Tejedě

Zde nějakou dobu nadáváme, posedáváme, chodíme… jenže je teprve asi mezi čtvrtou a pátou ranní a pokračovat se nedá, jelikož je tma a Štěpán si dole pod plachtou spokojeně chrní :). Nakonec uleháme i my do těch promoklých spacáků na lavičky a pár hodin ještě spíme.

Ze spánku nás ruší přicházející Štěpán. Následně balíme, snídáme a mezitím místní myjí autobusy, které večer přijeli. Bereme od nich z hadice vodu na pití a vyrážíme do kopců směrem Roque Nublo (se spoustou jídla – asi jednou nebo dvěma housko-chlebama a jedním celým! balíčkem sušenek). Ještě dostáváme (asi na mokré věci?) balení igelitových pytlíků, které obratem někde ztrácíme, jelikož karimatka se zdá býti dobrý sluha, ale špatný pán, jak jde o umisťování věcí do ní :).

Putování na Roque Nublo

Kousek směrem po GC-60 dolů od zastávky teče potok (měl by téct) a je zde odbočka doleva. Po ní se dá dostat buď rovnou k Roque Nublo (přec Cruz de Timagada), nebo směrem La Culata. Jelikož bylo sotva ráno a den před námi a spousta sil, vydali jsme se směrem La Culata, jelikož kus pod vrcholem kopce je odbočka zpět směrem Cruz de Timagada a odtud Roque Nublo.

Cesta hezky utíká, stále do kopce po pěkné pěšince, bez lidí, co víc si přát. Po odbočení někde v kopcích směrem stále La Culata objevujeme vykutanou cestu do skály. Já tam lezu jen s foťákem, Artur se Štěpánem se nevzdávají a prozkoumávají celou dlouhou chodbu.

Čekám venku minimálně čtvrt hodiny, spíše déle, když se vynořují s tím, že došli až nakonec, že doufali, že vylezou na druhém konci někde venku. Museli se holt vracet stejnou cestou.

Pokračujeme dále a dorážíme k městečku, obcházíme ho co nejvýše směrem Roque Nublo a opět si to míříme do pustiny. Drápeme se do kopce, jak jen to jde. Kaktusy a vyprahlou zem již dávno nahradili jehličnany a jehličí s kamenitým povrchem.

Roque Nublo

Po pár hodinách se nám odhaluje monument. A my začínáme být posraní, minimálně já ano. A na tohle jako chceme lézt jo? Tak na to nemám, to nedám, do toho nejdu, hlásím. Ale jak se přibližujeme zase to začíná hlodat, když už jsme tady, přece se nevzdáme. Za další možná hodinu se doškrábáváme na vrchol kopce, potkáváme Slováky co s námi letěli érem a chvilku s nima kecáme.

Nadáváme na spousty autoturistů co sem chodí jen z parkoviště o pár desítek metrů níže, jíme a vybalujeme lezení.

Štěpán začíná tahat cestu, první preska je v pohodě, dá se na ni dostat ze země (sportovní cesta), ovšem k druhé už se dolézt normálním stylem nedá. Nakonec když se nikdo nedívá volí variantu, chytám presku, cvakám z ní další :). Vytahuje tímto stylem celou délku k prvnímu slaňáku, odkud nás jde jistit. Akorát půldélka naší pětapadesátky lana.

Zkouší Artur odklapavá první presku a vzdává se s tím, že tohle nejde lézt. Zkouším já, nedostávám se ani nad první, abych odklapl druhou. Fuj to je hnus skála, drolivá, nejistá v držení, a ještě nelezitelná. Štěpán slaňuje a usuzujeme, že nás teda Roque pěkně pokořilo.

Začíná být dost tma, fotíme západ slunce a jdeme se podívat do vyhlédnutých jeskyní na nocleh. Bereme první, která je dobrá a rozvalujeme se. Koukáme, že je tam hotové ohniště a zídka proti větru, jelikož tam už bivakoval nejeden výletník.

Nu což, je zima, výska přes 1800 metrů nad mořem, a civilizace daleko. Nedbaje na zákazy o stanování (stan stejně nemáme), o otevírání ohně a podobně, si v národním parku a zároveň chráněné krajinné oblasti rozděláváme v jeskyni ohníček, popíjíme vínko a dlabeme poslední zbytky jídla. Když začíná být nejspíš kolem jedenácté uleháme, z nespálených větví stavíme větší barikádu proti větru a uleháme.

Pondělí

Směr Ayacata

Probouzíme se, dosti vymrzlí, výška je výška, jaro je jaro a můj letní spacák prostě nejdou k sobě :). Snídáme naše jediné a poslední jídlo – balíček sušenek a vyrážíme za hnusné vlezlé mlhy dolů směrem Ayacata.

Naivně si myslíme, že bychom zde mohli nakoupit něco k jídlu, ale vesnička je tak malá, že v ní není vůbec nic krom jedné restaurace a zastávky busu. Čekáme tedy na bus. Ten nám jede po patnácti minutách od příchodu, což je paráda a jedeme si to směrem do Fatagy. Bus jede nějak pomalu, a navíc končí v San Bartolomé, zatáčky jako by nebyli, prostě každý autobus od minulého večera už je jen takové to silniční šolíchání o ničem :)

San Bartolomé de Tiranaja

Procházíme městečkem, nacházíme krámek, kupujeme jídlo a jdeme na bus. Zde nám jiní turisté vysvětlují, jak je to s těma jejich řádama. Prostě Španělsko, no … se nám dostává v odpověď :D. Ne, tak nějak už to chápeme. Každé políčko je podbarvené nějakou barvou, ta znamená odkud kam ten bus jede, tedy se pod řádem musíte podívat jestli to místo kam chcete jet je mezi místama odkud a kam jede ten spoj :). Ale než na to přijdete, dá to celkem zabrat :), navíc, když nemáte pořádnou cestu těch autobusů (i když ty jsme tak nějak měli).

Fataga

Vystupujeme u kostela a naproti pod restaurací (Bar el Labrador) je místní krámek. Známé „ola“ se ozve hned ode dveří a my nakupujeme zase nějaké jídlo, vyptáváme se kudy k lezecké oblasti a razíme. Prý směrem dolů k přehradě, to jsme věděli, jen jsme nevěděli, zda-li po hlavní a ono jo :).

Za necelou půl hoďku už stojíme nad přehradou a řečičkama, že tak malou přehradu jsme nečekali, ale ono když to měřítko celého ostrova je prostě zrádné :). Slejzáme po přehradě dolů a už nám tak malá nepřijde. Dlabeme větší jídlo a čokoládku na posilněnou a frčíme si první cestou nahoru po skále. Paráda, druhá cesta se moc nedá, tak jdeme ještě o chlup dál.

Začíná se opět stmívat, tak hledáme další vhodnou jeskyni. Volíme mezi dvěma, jedna je špatně přístupná, tedy volíme tu, ve které se byl podívat Artur. Posedáváme ještě venku rozvalení, popíjíme vínko a jsme spokojeni. Koukáme na oblohu, debatujeme o ženských a prostě probíráme co se dá, slovně plánujeme další den a usuzujeme, že začíná být chladněji a jdeme zalehnout.

Úterý

Lezení ve Fataze

Dnešní den máme celý vyhrazen lezení, tedy vstáváme a jdeme ke skalám, jste tem mezi prvními a zabíráme zaručeně nejlepší flek s vhodnou obtížností na lezení pro nás. Navíc je tam židle pod skálou :D. Lozíme, lozíme a lozíme. Pěkně připaluje, ale rozumně a dá se to. Celkem příjemné cesty, na hranicích našich sil je vždy nějak zdoláváme.

Nějak po době oběda se Artur se Štěpánem vydali na nákup zpátky do Fatagy. Já hlídám batohy, zevluju a očumuju, jak se má lízt. Vyhlížím si cestičku,co vypadá pěkně.

Po příchodu nákupčích mi oznamují, že si pěkně zašli, když to vzali „zkratkou“ :), ale že nakoupili litr a půl sangrie :D, a zadáčo na benzince nabrali vodu z kohoutku, takže se mrtě ušetřilo, super ne? :)

Dáváme dlabanec a zase jdeme lozit.

Jelikož jeden leze, jeden jistí a třetí občas fotí, ale ne furt, začal jsem se zabývat pěknými tlustými bambusy. Takovej bambus, to není jen tak, to je už ze své podstaty hudební nástroj jak sviňa. A na takovou svi*i to se to musí ku*va dobře hrát, což? Nacházím nejtlustší bambus a páčím ho u kořenů, lámu a peru se s ním, že málem padám do vody a pak z náhonu málem dolů do takový skoro jámy :). Ale vítězím a odnáším si bambus! Druhej slabší beru jakožto žďuchadlo na prorážení článků.

Dáváme ještě večerní vraždu v podobě jedné cesty 6b+ nebo kolik, vnitřkem jeskyně, celá cesta v převisu. Artur ji nakonec vytahuje, hlavně proto, že tam nechce nechávat presku :) My si ji dáváme na druhým s dost velkýma obtížema. Art si ji ještě pro velký úspěch dává podruhé na druhým. Slaňujeme z jeskyně a Štěpán si kousek ještě leze.

Přesouváme se na místo parkoviště jako včera, načínáme sangrii a já opět sedíme, kecáme, tlacháme a popíjíme. Před spaním notně posilněn sangrií začínám kuchat bambus, vypadá to, jak když láduju bambitku a prohlašuju, že zítra zahraju na moje nové didgeridoo! Nesplněno, zahrál jsem ještě ten samý den :). Postupně jsem ji vyšperkoval nožem, aby byli krásně opracované konce, pořádně proražené vnitřní přepážky a hezky ořezané kusy od listů. Prostě jsem s ní strávil celkem dost času a byl velice hrdý na dron, který vydávala.

No spát jsem šel hned po prvním zahrání, když to vydalo zvuk a další práce pokračovali následující den, dva.

Středa

Poslední lozeníčko

Ráno vstáváme za táhlého zvuku nového nástroje a jdeme lézt. Vyhlédnutá cesta PlayStation byla opravdu hravá – pěkně si s náma pohrávala :). Štěpán ji vytáhl, my na druhým a pak jsme si ji dali ještě každý jednou, abychom se nabažili a vítr nás mohl odvát zase o kus dál.

Maspalomas – hnojník GC

Dorážíme do Maspalomas na busák a hrozíme se. Tak tohle městečko není nic pro nás. Všude samej hotýlek, všechno vyumělkovaný, dokonalý, jedná báseň, ale až moc. Pokud neuvidíte krásy zbytku ostrova, nejspíš se vám to tam bude velice líbit.

Naproti busáku jsme nakoupili (celkem draho) a vydali se směrem promenáda u majáku, kde jsme zakempovali a pro místní „turisty“ byli nejspíš větší atrakcí, než moře a vše kolem :). To je tak, když se člověk týden nekoupe a vypadá jak santusák dlabající nejlevnější jídlo v okruhu padesáti kiláků :D.

Duny

Po najedení jsme se vydali k moři u dun. Tam jsme se zasekli na celý zbytek odpoledne. Vykoupali se (komu se chtělo :D), popili vínko, zahráli na didgeridoo a Štěpán si opracoval bambusy na Panovu flétnu.

Navečer jsme se rozběhli do dun a na jednom místě, které se nám líbilo se uvelebili.

„Do píče, chčije!“ „Kurva, už zase!“ „Jako každej den tady, je jaro.“ A ono jo, zase jako každý den na jaře, opět se nám to nevyhnulo a zase začalo chcát jak blázen. Pršelo zatím každý den, jen některé dny jsme to přečkali bez úhony pod převisama. Měli by začít do průvodců psát nejen jak často prší ve dne, ale taky a to hlavně jak často prší v noci, jelikož to by tam bylo v našem případě 100% dní :D.

Hledáme cokoliv, kde se dá schovat, nikde nic, jsme v pouštních dunách taky že. Nakonec přicházíme k houští se zídkou z kamenů, natahujeme plachtu a znovu uleháme.

Do teď nechápeme, co to tu je za deště, když během minuty vám promokne všechno totálně durch a za další minutu už zase neprší, ale vše je mokré a nepoužitelné, hlavně jak jde o spacák a karimatku :/.

Čtvrtek

Duny z hezčí strany

Probouzíme se pod přístřeškem, přes noc tak osmkrát postupně ještě pršelo, ale ne na nás, všichni jsme spokojení, že se nám povedl pěkný přístřešek. Vyklepáváme písek naprosto odevšad, pusa, spacák, oči, nos, batohy, boty, prostě všechno je od písku. Ono jaksi když na duně foukne letí hlavně ten písek :)

Než sbalíme, lítáme po dunách a fotíme, je krásné ránko. Ještě trošku poprchává, ale tak malinko, že to nikdo nevnímá a jdeme k moři. Po jednom nudistovi jsme hned první ve vodě (ještě na dlouho), jelikož se zde snad nikdo nikdy nekoupe a všichni se jen prochází tam a zase zpátky po pláži.

My si užíváme vlny, koupání, vlny sledování bab na pláži v plavkách, co víc si přát :). Jak mi napsal taťka před odletem: „A nezapomeň, že na dobré fotce je vždy nějaké popředí a vůbec nejlepší je, když popředí vytváří pěkné ženské pozadí.“ Tady to bylo první místo, kde by se to dalo uplatnit :).

Proběhli jsme se opět do duny, pak se z ní skutáleli dolů a zase se šli koupat. A v těch největších pařácích jsme leželi na pláži, jejej, to to pálilo, ale jak nám to bylo jedno, když bylo tak krásně teploučko :).

Skrz Maspalmas a Inglés

Slunce a koupání jsme měli dost a tak jsme se vydali po pláži na konec dun a skrz ně do města někam na nákup. Pořádně spálení jsme trajdali městem zase směrem k majáku, odkud nám jel bus na letiště. Ještě jsme si udělali kolečko, hledajíc palmy na natažení lajny, ale popravdě, ty jejich okrasné palmy stojej za starou belu a jako stromy jsou úplně na prd.

Nakonec jsme došli k autobusáku, koupili opět nějaké to jídlo a počkali na bus a vyjeli směr Aeropuerto :). Bus 66 nás stál 12 éček – nejdražší jízda na celém ostrově (tak dvojnásobek jak obvykle), udělal vyhlídkovou jízdu skrz Maspalmas a Inglés a ukázal nám střed „turistického“ centra, kam si jezdí užívat jiné vrstvy lidí :) (popravdě ani jim to nezávidím, hotel na hotelu, krámek s cetkama na krámku s jídlem a ten zase na tom s cetkama :D, ale mají to hezké, pěkně osvětlené, ale prostě pro jiné lidi).

Aeropuerto

Přijeli jsme na letiště, prošli si ho, kde co je, zakempovali na lavičkách, dali poslední vínko a postupně se ubrali do nočního klidu a spánku v letištních prostorách.

Pátek

Poslední návštěva pláže

Ráno, asi od páté nás budil letištní ruch, ale po chvilce si na to člověk zvykl a s klidem spal dál. Nějak po osmé jsme se sebrali a vydali se opět na pláž, jako první den. Tam se najedli u krámku na zídce a vydali se sednout na lavičky o kousek výš. Kluci se došli vykoupat, já pohrál na didgeridoo.

Poseděli jsme na lavičkách s tím, že zabalíme alespoň část co kde povezeme v letadle, na to došlo jen u mne a pak se vydali na letiště.

Spousta času, nestíhačka, odlet

Balíme, já mám sbaleno v podstatě už od laviček, zbytek je rozkrámovanej po sedačkách na letišti. Máme asi půlhodinu do zavírání odbavení zavazadla dolů do zavazadlového prostoru, pohoda, spousta času… Štěpán jde projít s karabinama s tím, že až projde hodíme velkej batoh dolů a projde vše. Až na to, že koukám na hodiny a volám na Artura, že za 3 minuty končí odbavení zavazadel! Letíme jak blázni, táhnu svůj i velkej batoh, doběhneme a slečna nám oznámí, že už je to zavřený (máme ještě celý dobrý dvě minuty, dle jejich hodin), svině!

Sděluje nám, ať si to odbavíme nahoře a zacvakáme poplatek, že ona nám to nevezme a a´t si pohneme, že za deset minut nám zavíraj gate na odlet. Super, takže se zase vláčíme s tím batohem zpátky. Tam už se prvnímu z ochranky nelíbí moje didgeridoo a že s tím asi neprojdeme, říkáme, že to jde dolů do zavazadláku a že nám za 4 minuty zavíraj bránu a musíme se ještě nechat odbavit. Ok, pouští nás, jenže u odbavení je jich dalších několik a ty už nejsou tak ústupní.

Artur si v pohodě prochází a já tam s mým i velkým batohem jako co? Španěláci idiotský, ani na letišti neuměj jediný slovo anglicky, tak jim tam klidně všem můžu začít nadávat, ale čemu bych si asi pomohl? Něco na mne po jejich tou hatlamatilkou blekotaj a myslej si snad, že jim rozumím? Asi proto, že do nich celou dobu valím anglicky? Hmm, něco že musím s tím batohem jinam, nebo co, že mi ho nevezmou, ukazujou na didgeridoo, on mi ho zabavuje a já na něj seru. Batoh rvu do kontroly na odbavení příručních zavazadel, ať si třeba políbí prdel, já kvůli tomu blbečkovi co neumí anglicky, přece nebudu nestíhat odlet…

Posranej až za ušima, protože vím, že v batohu je nůž a lahev s vínem procházím a už na mne babka od odbavení, jestli je to můj batoh, tak blbě přitakávám že jo no. Ona co to tam mám za láhev. Koukám na monitor a říkám zároveň s Arturem, že je to víno, že batoh má bejt v zavazadlovým, ale že už bylo zavřený. Ona, že když to jde dolů, tak snad OK a pouští nás, uff. Nože si nevšimla, byl na boku monitoru :).

Máme batoh navíc, ještě k tomu má patnáct kilo, velkem jak prase, nemá se šanci narvat do toho jejich kontrolního košíčku. Artur se snaží s nima domluvit, že nám to nevzali už na odbavení, že to máme zaplacený. Jsou neústupní, že budou chtít 25 éček za něj, blbečci. Serem na ně a zjišťujeme, jak to tam přesně je. Lidi co procházej do prava jsou všichni kontrolováni, kdo jde levem jde bez kontroly.

Stoupáme si těsně k sobě, před sebou ty naše malý zavazadla co se na tuty do kontrolního boxu vejdou cpeme před sebou, velkej batoh taháme nenápadně za sebou, aby nebyl přes nás vidět. Ještě schválně se Štěpánem ukazujeme, jestli chce naše zavazadla na kontrolu, že u obou jo, tak tam postupně po jednom jdeme a Artur sune velkej batoh doleva, kde to nikdo nekontroluje. Štěpán bez problémů cpe zavazadlo na kontrolu a vrací se. Já ho tam rvu hůře přes pásky a bederák, ale když ho zmáčknu ještě jednou, vejde se i na výšku bez problému :). Velkej patnáctikilovej batoh je už bezpečně vlevo a pohoda. Procházíme i kontrolou letenek, nadáváme se slovákama na idiotský španěláky, na hovada co zavíraj předem odbavení zavazadel (paní tam byla 10 minut před zavřením a už měla taky smůlu, ale protáhla to též na palubu bez placení) a na celkový chování těch lidí tam.

Procházíme na palubu, nadáváme dál, ale zároveň se tlemíme, že ať žijou letištní kontroly :). „Tak pohoda batoh na palubě, tak si namažeme ty housky co jsme protáhli kontrolou tím nožem ne? A nenačnem si k tomu to vínko?“ Navíc když máme navíc celej jeden batoh, ještě o větší hmotnosti, než může být na osobu :).  Pohoda klídek už, ale ještě v letadle mi možná tepalo jak blázen.

Hmotnostně nám vše vycházelo, až na tu pohodu, spousta času… Příště se na tohle vyprdnu a prostě na letišti minimálně hodinu předem s již zabalenýma zavazadlama a ne půl hodiny před zavíráním teprve začínat balit!

Nu což, jsem rád, že vůbec letím, ale stále nasranej jak čert, že kvůli zavřenýmu zavazadláku si neodvezu jedinou věc, kterou jsem si jako suvenýr chtěl opravdu moc přivést, svoje vlastnoruční didgeridoo :(.

Let

V pohodě, máme housky na jídlo, bonbóny a sušenky. Takže dlabeme, Štěpána nejvíc tíží, že si nestihl natočit vodu do lahve a nemá co pít. Kocháme sepohledem z okýnka, na ostrov, na moře, pak na Alpy a hurá Bratislava.

Bratislava

Po příletu přebalujeme věci zpět do batohů, vyhrabáváme můj nůž a jedeme na hlavák. Tam je to samej santusák a bezďák. Tvrdá realita hnusu. Kupujeme lístky. Bacha, bratia mají skupinovou slevu až od 6 lidí! Takže každej na vlastní jízdenku, my se Štěpánem alespoň na Railplus IN25 o 5 éček levněji, než Artur, ale stejně za pekelně draho. Příště koupit předem zpáteční v Čechách.

Hledáme něco k jídlu, zastavujeme asi třetí osobu a týpek s plnou pusou „pičovin a kokotin“ nás posílá do hudebního klubíku Randál, že tam ještě loni dělal a že je to tam OK a že tam vařej, pokud nebude koncík, že v pohodě. Jinak že je o kus dál nějaká hospa, kde taky ještě vařej.

Jdem tím směrem a ptáme se dál, týpek „To jste narazili na nějakýho hustýho pankáče ne, že vám doporučil Randál?“ a dovádí nás tam. Ale vypadá to, že je jsou to tři hospody pod jednou střechou a ta první vypadá zakouřeně, druhá zas říkal že je na prd. Randál nějak nenacházíme, ale vypadá to tam fakt hustě a příště až budu v Bratislavě tam skáknu.

Ten týpek  nám doporučil klubík U Očka (u toho se Simpsonů) a že tam maj dobrý Vočkovy burgry za rozumnej peníz. Tak valíme tam, dáváme si géčko, jelikož nic krom českejch piv tam snad nemaj (resp. jedno jo, ale to nemaj)  a čekáme na burgry. Házíme je do sebe jak spasení, porce hranolek a takový velikostně dvojhousky s masovým flákem a zeleninou do nás padá, jako nic a to za to chtěli 4 éčka :D, ne bylo toho fakt dost ale ne pro náš týdenní hlad :).

Nadlabaní s dvěma pivkama v sobě jim tam necháváme 7 éček, přenecháváme stůl nějakejm holčinám co akorát přicházej a vyzvídaj, kam valíme. Tak jim vykládáme odkud a kam že to frčíme a tak a razíme hledat krámek.

Je nám doporučenej krámek hvězda, že je to nonstopka. Potkáváme páreček, co tam zrovna jde skoro taky, tak se připojujeme a zase s nima kecáme. Slováci jsou stejně fajn lidi :). Hlavně ta oblast kolem Vočka a Randálu vypadá fakt pohodově, blízký našemu životnímu stylu :).

Ve Hvezdě kupujeme pivka na cestu a frčíme na hlavák.

Nalejzáme do vlaku, zmatky, prej správnej vlak, špatnej vagon, že ten jede na Varšavu nebo co to. Procházíme vagony, Slováci vědí kulový kam to jede, jelikož všici končej v Břeclavi. No co, kempujeme na chodbičce a jedeme. V Brně přistupuje banda dvou fízláků s týpkem a průvodčím. Týpek valí, jak provedl největší výtržnost na světě :D. Zapálil si chudák na nástupišti, ale jak do nich jel, to bylo něco. „Tak si ověřte, kde bydlím, a máte dobrej paušál, že voláte kolegovy? Já když byste třeba 3× po minutě volal za 5 korun, to máte dost, ale tak hlavně že už víte a i já vím, kde bydlím. A taky jsem rád, že už mě nebudou v Praze na nádru obtěžovat opilci a bezdomovci ze men vymáhat peníze, když tohle všechno už máte ošetřený a poslední co je tu špatně jsou kuřáci na nádru, to jsem rád. A že tu nebudou už okrádat černí spoluobčané, to už máte taky všechno podchycený, to je fajn vědět, že fakt už poslední co zbejvá je se zabejvat kuřákama na nádraží.“ Jako hustě to do nich valil, ale slušně. Navíc asi v jednu ráno, když ho odchytli :).

Průvodčí se tlámal, my se tlámali, průvodčí nám oznámuil, že v zádu jsou 2 volný vagony. To je fajn řikáme, že nám bylo řečený že tam jsou už jen lůžkový vagony a že tam jsme chtěli jít. „Nojo, jste narazili na Slovenský průvodčí co? Nojo, no.“ Tak jsme tam už zůstali, polehli, ale sakra dlouhá cesta to byla z Brna do Pce. Ale co, nakonec jsme dojeli.

Dobrý a zdravý návrat, co víc si přát :). Ještě trošku Panthenolu jedině a didgeridoo, ale prostě super výlet :). Ještě spoustu takových! Tak zase příště na nějaké cestě ;)

Fotky na mé googlePicase, nebo u mne na profilu na FB (bude horší kvalita). Je jich děsně moc a hlavně se musí nějak probrat :) Další várka fotek od Artura na Picase a poslední várka od Štěpána na Picase.

Další informace o naší cestě jsou dostupné na googleDocs. Celková cena na osobu vyšla za celý týden včetně letenek pod pět tisíc korun (počítán kurz 25 Kč/€).

Vysvětlivky:
* číslo busu + cena ze stránek Globalsu
éčka = € = eura (celou dobu jsme používali výraz éčka)
GC - Gran Canaria

11 Comments

 Add your comment
  1. Jejééé, nejdřív se mi to nechtělo číst ale dokázala sem to a bavila sem se:-) skvěle napsané a skvělé zážitky:-) Těším se na foto! Každopádně s tím zavazadlem ste měli štěstí nechápu, že vám to prošlo ale ještě víc nechápu, že vám to nevzali na tom odbavení sviňky:-/ a didgerida je taky škoda:-/ Těšila jsem se až nám na něj budeš hrát na festu:-)))

  2. No s hraním by to nebyla žádná výhra, jelikož na to neumím cyklicky dýchat a vydává to jen bručivej zvuk (i když různě, dle síly fouknutí a foukaného zvuku) :). Ale tak snad někde splaším bambus a nějakou další si vytvořím :D. S jiným materiálem se mi moc dělat nechce :).

    Jinak na letišti to bylo fakt takový fousový, ale byl tam nával a tak si toho nevšimli :)

  3. No teda, parádní výlet Matěji! :-) Jinde podobně dlouhé články vůbec nečtu, ale u tebe jsem udělal výjimku a fakt jsem se bavil.

    Těším se na fotky a ještě by bylo fajn kdybys třeba do článku dopsal na kolik peněz vás to celkem vyšlo.

  4. Celkovou cenu zatím nemáme spočítanou, ale pak určo doplním. Fotky už mám zmenšené, teď ještě protřídit a povytvářet pár panoramat a už už se budou ládovat na picasu, snad to do zítra zvládnu :)

  5. Tak máme předběžnou cenu (rozepsané je k nalezení v odkazu na googleDocs). Vychází pod pět tisíc na osobu, paráda :)

  6. to je hodně slušný! :-)

  7. Tyjo já bych hned jel s Vama…

  8. Boooring… boooooooooring….

  9. I often visit your site and have noticed that you
    don’t update it often. More frequent updates
    will give your site higher authority & rank in google.
    I know that writing articles takes a lot of time, but
    you can always help yourself with miftolo’s tools which will shorten the time of creating an article to a few seconds.

Leave a Comment

Your email address will not be published.