Tajemný den?

Byl to naprosto obyčejný pátek. Takový ten obyčejný o kterém víte, že se nemůže stát nic neobvyklého a ani to od něj nečekáte.

Vstával po čtvrtku, kdy nedělal nic zvláštního,  o něco déle, než měl ve zvyku. Z jemu neznámého důvodu měl nutkání něco dělat. Dělat něco, co ho nebude fyzicky, ani psychicky moc unavovat a přesto si odpočine. Už měl dost toho furt jen někde sedět, nebo lítat. Prostě nakonec usoudil, že by nebylo špatné zase jednou uklidit. Nepřeháněl to. Jen to tak šolíchal, aby se neřeklo a taky proto, že uklízet vlastně ani moc nepotřeboval. Bylo to spíš jen z toho divného pocitu nutnosti udělat něco, něco, ne tak obvyklého k jeho všednímu dni.

Věděl. Věděl, co ho čeká dál a bylo mu příjemné to pomyšlení, ale přesto se moc netěšil. Pomyšlení na tu jeho vlastní svobodu. Volnost, život bez pravidel, kde jediné pravidlo je protivná osoba občas se noříc u dveří. Už tam chtěl být, ne prožívat tu dobu strávenou cestováním. Potřeboval toho ještě tolik ten den stihnout.

Něco tu nesedělo. Už při příchodu tušil nějakou levárnu. Všude bylo až moc potemnělo, jak byste řekli „bez života“. Mnohem víc, než je obvyklé i na páteční večer. Odemkl. Tekoucí voda zvěstovala, že by tam, v temném zatuchlém pokoji, kam se i přesto tak rád vracel,  někdo mohl být. Mýlil se, jako již kolikrát v tom jeho zpropadeným životě. Ovšem nesedělo mu tam mnohem víc věcí. Zastavil tedy vodu z hajzlíku, kterej byl podezřele čistej. Usoudil, že měli asi nečekanou návštěvu, která nemohla tušit o bezpečnostním opatření.

Jejich spešl opatření, nebo spíš samovolně vzniklá porucha, se chovala prostě tak, že začala protejkat voda, když ho někdo použil. Jenže to nešlo nikdy poznat do doby, než se celej napustil. Znáte snad někoho, kdo čeká na napuštění hajzlíku po jeho použití? Já ne.

Pocítil průvan. Nestihl ještě ani pořádně shodit cestovní batoh, ten obří batoh i s tím malým, co tahal snad úplně všude, a valil si to zjišťovat odkud se táhne ten puch i s průvanem. Čekal, že přinejmenším, až otevře ty dveře, objeví něčí shnilý tělo. Ulevilo se mu, když otevřel dveře a za nima nikdo neležel.

Nechápal ovšem stále proč by někdo nechával otevřený okno, asi aby zmírnil ten zápach? Stejně to nepomáhalo, navíc to smrad rozvířilo všude, i po pokoji. Totálně obyčejnej ucpanej dřez. Někdo by mohl namítnout, rezavej a špinavej, přesto jeho. Ale v takovýmhle stavu ho fakt neznal. Občas se z něj táhly různý smrady, ale tohle?

Plnej snad vejš, než je vůbec  díky přepadovýmu okýnku možný. Až pak mu to došlo. Místo špuntu ve dně tam zela díra. Teda spíš už ani nezela, byla víc než zarostlá čímsi zeleným. Nebylo už ani kudy by ta voda a olejová skvrna na vrchu mohla odtýkat. Co mohl nadělat… Totálně nic. V tu noční hodinu, bez jedinýho kloudnýho způsobu, jak se toho zbavit. Nechal to bejt.

Vybalil věci ze svejch zavazadel a udělal to jediný, co mohl. Zapnul stařičkej stroj. Stroj s přípojkou do sítě, do virtuálního, pro něj mnohem reálnějšího, světa, než kterej vídal okolo sebe. Monitor se po chvilce rozsvítil, ale nebylo to ono. Zhasl, aby potlačil okolní podivné, nechtěné vjemy. Po pokoji se rozlila zář nepřirozeného světla vycházejícího z jediného místa. Toho místa před klávesnicí. Ponořil se do víru nočního života.

I na tu dobu a místo, kde přebejval, měl jedno z nejlepších dostupnejch přípojek do „reality“, která se dala na trhu sehnat. Navíc, jakožto undergroundovej zavlák za ni ani nikdy nezaplatil a přesto věděl. Věděl, že vždycky, když se v tom pokoji objeví, bude tam připravená k použití.

Něco ho však překvapilo. Byla to obyčejná blikající obálka na obrazovce. Neměla tam co dělat. Alespoň ne tak brzo po nalogování. Rozrušilo ho to… Jediný její obsah zněl stroze, rád by řekl, že i chladně, ale nemohl. Zpráva pocházela ze známého, neznámého zdroje, který znal krátce a pouze ze Sítě.

Jediné, co ho děsilo na novém zdroji byl fakt, že o něm toho může vědět tolik. Mnohem víc, než si byl v první chvíli schopen připustit. Začalo ho hryzat svědomí. Dělá dobře, když na Síti o sobě nechává, po jeho cestě životem tolik cenných informací? Měl strach, že by mohl být vystopován do jeho reálného života…

Ahoj :), zněla zpráva.

Pozdě! Někdo zabouchal na jeho dveře. Na dveře, na který nikdo nikdy ani neklepával…

Disconected…

Epilog?

Divný co? Taky si říkám. Myšlenky se hlavou proháněj samovolně, ovlivňuje je muzika v playlistu s náhodným přehráváním. Okolní faktory, fakt, že chci napsat něco, co bude alespoň jednou čtivý. A tohle že to má bejt? No nevim. Ale už jsem to napsal, tak to tady nechám :) Jediný co jsem celou dobu měl, byla časová linie a místa. Snad se to bude dát číst… A to jsem původně chtěl napsat jen obyčejnej popis mýho pátečně/sobotního dne. No vidíte, nedostal jsem se ani k půlnoci… (a navíc nikdo nezaklepal :))

4 Comments

 Add your comment
  1. Já myslím, že je to parádní a originální. Dost často se v hlavě dějou takový divný věci a popsat je, to není jen tak…Skoro jsem ten smrad cítil s tebou, ještě že se tam nakonec žádný shnilý tělo nenašlo:)

  2. On ani ten smrad nebyl, ale krásně jsem si u psaní ventiloval špatný myšlenky :). Pravda, chtěl jsem bejt původně drsnější, ale usoudil jsem, že by to mohli číst i lidi :D. Dobře jsem udělal…

  3. najs! zaver pekne graduje, zajimave.

Leave a Comment

Your email address will not be published.