Sedm, šest, čtyři, jedenáct, aneb 24 hodin Le Mans

Článek v podstatě volně navazuje na Návštěvu tábora kde jsem byl od středy do čtvrtka večer.

V pátek

vstávám na budíka nějak po 9. ranní s tím, že musím jít dodělávat model auta. Bylo potřeba dodělat nějaké drobnosti, jako přidat do předu závaží, aby lépe zatáčelo, ořezat osičky, aby nepřečuhovali tolik za kola a podobně. Tím jsem zabil celé dopoledne, ač se nezdálo, že by na tom bylo ještě tolik práce.

Po obědě jsem se pustil do přeúpravy karoserie. Přesněji jsem šel předělat plánek na karoserii od Slávka Věcheta, jelikož podle plánku jsme karoserii sestrojili špatně. Nenapadlo nás, že je třeba začít díly pájet asi 3 cm od konce bočních částí a napájeli jsme vrchní díl úplně od konce, čímž jsme udělali moc krátkou karoserii. Výsledný plánek si můžete prohlédnout a případně ho i využít pro váš model. S tímto plánkem jsem se patlal snad 4 hodiny, nebo i déle. Oproti původnímu je rozšířená střecha, upravené (a souměrné) křídlo a nižší boční části.

Začal jsem tedy podle nového plánku stříhat plechovku od Shocku v domnění, že po ošmirglování laku půjde pájet a tak jsem vrchní čast rozložil tak, aby byl docela hezký vzhled i bez dalšího barvení. Hliník se ale neodstěhoval a plechovka prostě pájet nešla, ať jsem se snažil sebevíc. Takže zmatkování, kde zvít jiný materiál na karoserii. Oblítal jsem všechny místa po baráku, kde by mohl být slabý plech. Nic! Vzal jsem školní folii a říkal si, že mám v podstatě vyhráno. Ovšem jen chvilku :), pro změnu jsem zas neměl lepidlo, což v pokročilému večernímu času byl už zase docela problém.

Nakonec jsem se uchýlil k barbarskému činu jít hledat v bedně z železem na recyklaci. Ať žije recyklace! Našel jsem zde 2 plechovky od hrášků a jednu od kukuřice. No doufal jsem, že je vyhráno. Znovu vytisknout plánek, nalepit, vystříhat. Potom zapilovat do hladkých tvarů a doufat, že půjde pájet. Každej racionálně uvažující člověk by nejdřív zkusil, zda–li ta blbá plechovka půjde pájet že, a až pak by z ní něco šel dělat. No jenže já jsem jinej a tak jsem celou dobu až do úplného konce doufal. A vyhráno nakonec bylo :). Nějak kolem půlnoci jsem začal pájet karoserii k sobě. Potom ještě z venku zapilovat nové vzniklé hrany a pak je očistit pěkně do hladka smirkáčem.

Ve čtvrt na dvě opouštím garáž s tím, že mám hotovou karoserii, ale bez nabarvení a je třeba ji ještě ráno nabarvit. Koukám na přihlášku a zjišťuji, že bychom na Malé Skále (MS) měli být už v 9 ráno. Spát jdu nakonec až nějak kolem půl třetí.

Sobota

Ráno budíček telefonem v 8 hodin. Vyčvachtat se, tou dobou mamka budí ségru aby mi nabarvila tu kastli, že jinak se to nestíhá. A asi 5 minut před 9. hodinou doráží Tom aby mě naložil a jeli jsme směr MS (dnes ne Mighty Sounds). Zastavujeme se v penáči a na Skalu dorážíme kolem půl desáte, tedy opět pozdě. Nestíháme hodnocení modelů, což je docela škoda, jelikož se model i třeba někomu líbil. Přesto, že jsme tam nebyli jsme dostali pár hlasů, jelikož Broďáci nám dávali hlasy i když naše auto tam nebylo :), jaksi marně – nebyli kupodivu uznané.

V 10 hodin nám začíná měřený trénink a moje první pořádné řízení modelu po 6 letech od posledního závodu. Za čtvrt hodiny jsme ujeli 4 kola. Hodinou jedenáctou začal start závodu. Postupně jsme opět získávali cit do rukou na řízení a časy se po pár kolech začli zlepšovat. Postupně jsme se dostali na stálé časy kolo za 3.25–3.50, což je pro nás krásný čas. Drželi jsme si na počet posádek ne moc pěkné sedmé místo.

Největší naše konkurence po celý závod v podstatě stejné části posádek, jako i ty roky dříve. Radim s Vítkem a Michal s Kubou, jakožto naši staří rivalové. Nakonec jsme se probojovali na 6. pozici a tu si dlouho drželi. S blížící se nocí jsme zkusili na pár kol rozsvítit diody v podvozku. Světlo bylo docela slušné, ale nevyhovovalo, takže provizorně přidělat sufitku na střechu. Naštěstí jsme měli promyšleno, jak jí přidělat a tak vydržela bez oprav až do konce závodu. Posádka na 5. místě ovšem takové štěstí neměla. Světlo měli horší a jezdili celkově o půl minuty horší časy, než my. Já si držel stálý průměr kol kolem 3.30 a oni přes 4 minuty. Měli náskok jen 10 kol a tím, že opravovali se náskok rychle snížil, až jsme je nakonec předjeli. Ovšem přes 35 kol v kuse, které jsem ujel se podepsali na mých zádech a nemohl jsem se ani hnout. PS: Michale seš magor ujet kol 50 v kuse!

Neděle

Někdy v tu dobu přestala jet posádka na 4. místě, jelikož bolest kolenou byla tak silná, že nemohli pokračovat. Dalších pár kol a byli jsme 4. Ujeli jsme ještě jedno kolečko a řekli si, že to definitivně zabalíme. Od té doby jsme neujeli už ani jedno kolečko, krom posledního do cíle (s časem: Fuj – něco přes 4 hodiny). Postupně nás tedy předjeli všichni, které jsme předjeli a k ránu se propadali i dál než za naše poctivě vybojované 6. a 7. místo. Prostě bolest zad, nedostatek spánku (i ze dnů předešlých) a celková únava se na nás podepsala a i odepsala.

Dopoledne jsme již byli na 10. místě. Dávno propadlí i za posádky, kteří měli rekordy posádky daleko za našemi průměrnými časy v kolech. Nakonec nás předjeli i ti 10. a my zkončili na předposledním 11. místě, naprosto zrujnovaní a odepsaní se zdravotním stavem ještě na několik dní. Je den a kus po závodě a já se stále shýbám dřepem, jelikož nemohu zádama hýbat a u oblékání kalhot se musím držet, jelikož se na jedné noze prostě neudržím.

Suma sumárum máme nové tričko a diplom, po dlouhé době opravdu pořádně zhuntované tělo a ve finále už i zas dobrou náladu. Autíčko jelo jak drak, v podstatě bez oprav a všechno krásně fungovalo. A co příští rok? Včera jsme říkali, že už nikdy víc. Dnes? No uvidím (alespoň za sebe :)). Z odstupem jednoho dne a regenerace bych si klidně zase už zajezdil, ale ne s takovým závodním nasazením, jako letos!

No nic, jdu se nasnídobědvat (vzhůru jsem od 9 hodin a ještě jsem nejedl :/) a gratuluju všem přeživším zúčastněným. A jestli máte někdo nějaké fotky, podělte se o odkazy v komentářích.

Dodatek: pár fotek, jak vypadalo auto po závodě.

Leave a Comment

Your email address will not be published.